Návrh strategie udržitelného rozvoje České republiky (hlavní dokument)

"Od ekonomického růstu k udržitelnému rozvoji"

Motto

"Lidé nikdy nebudou schopni správně pečovat o své přírodní prostředí, dokud se nerozšíří i lidský etický systém a nezahrne Přírodu."
(Aldo Leopold, 1949)

"Trvale udržitelný rozvoj - nebo snad přesněji způsob života - je zaměřen na hledání harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a jejím životním prostředím tak, abychom se co nejvíce přiblížili k ideálům humanismu a úcty k životu a přírodě ve všech jejích formách, a to v různých časových horizontech. Je to způsob života, který hledá rovnováhu mezi svobodami a právy každého jednotlivce a jeho odpovědností vůči jiným lidem i přírodě jako celku, a to včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím. Měli bychom přijmout zásadu, že svoboda každého jednotlivce končí nejen tam, kde začíná svoboda druhého, ale také tam, kde dochází k ničení přírody. Žijme tak, abychom při uspokojování svých spotřeb neomezovali práva těch, co přijdou po nás."
(Josef Vavroušek, 1994)

Český ekologický ústav, 2002

1 Úvod

(1) Na celosvětové Konferenci OSN o životním prostředí a rozvoji - Earth Summit - v Rio de Janeiru v roce 1992 se i za účasti tehdejší ČSFR přihlásila drtivá většina zemí světa k principům udržitelnosti života na Zemi jako ke klíčové podmínce přežití lidstva. Tváří v tvář populačnímu růstu v konfrontaci s limity surovinových a energetických zdrojů a regenerační schopnosti globálního ekosystému Země musí lidská společnost buď začít cílevědomě regulovat svou reprodukci a spotřebu, nebo vzít na vědomí neodvratitelný, dříve či později hrozící katastrofický scénář.

(2) Tento katastrofický scénář by mohl spočívat buď ve válkách o surovinové a energetické zdroje, pitnou vodu, potraviny a prostor (území), nebo ve zhroucení globálního ekosystému, případně v kombinaci obojího. Jako výraz odhodlání odvrátit tento scénář se odpovědné síly světa shodují, že podmínkou účinnosti strategie relativně trvalé nebo alespoň dlouhodobé udržitelnosti vývoje na Zemi je kromě respektování hlavního - environmentálního - pilíře udržitelnosti také zohlednění aspektů sociálních a ekonomických. „Národní strategie udržitelného rozvoje“ jsou příspěvkem států ke globální strategii udržitelného rozvoje, která má být předmětem jednání dalšího Světového summitu o udržitelném rozvoji (WSSD) v Johannesburgu v druhé polovině letošního roku (26. 8. - 4. 9. 2002).

2 Účel, metody, pojmy a principy

2.1 Účel

(1) Toto je strategie udržitelného rozvoje pro Českou republiku, jejímž účelem je přihlášení se České republiky, její politické reprezentace i jejích občanů k plné odpovědnosti za udržitelný život na území České republiky a ke spoluodpovědnosti za globální vývoj na planetě Zemi. Přijetí této odpovědnosti je možné na základě uznání a ocenění životodárných funkcí a hodnot přírody a na základě poznání, že kvalitní život lidí a naplnění jejich základních potřeb nelze do budoucna zabezpečit jinak než respektováním environmentálního systému systémem sociálně-ekonomickým (integrací životního prostředí a ekonomiky). Zákony přírody a kapacitní omezení planety Země předurčují fyzické limity jakéhokoli vývoje přírodního nebo sociálně-ekonomického systému. Tyto limity nemohou být zastírány nebo dokonce popírány politickými a ekonomickými frázemi či doktrínami. Bez zachování bohatství forem života a zdravého životního prostředí nejen pro člověka nelze dlouhodobě naplnit atributy kvalitního života dnešních a budoucích generací. Kvalita života je výsledkem vzájemného působení sociálních, ekonomických, environmentálních a zdravotních podmínek a udržitelným může být jen takový společenský rozvoj, který respektuje a slaďuje environmentální aspekty s aspekty zdravotními, sociálními i ekonomickými.

(2) Lidé v České republice si stále zřetelněji uvědomují, že úzký prostor kolem povrchu Země (biosféra) je jediným dosud známým příznivým prostředím pro život v jinak nehostinném nekonečném vesmíru. Ekosystémy, které jsou zdrojem životodárných podmínek pro život, jsou založeny téměř výhradně na energii Slunce a na opětném využívání hmoty. Tak byla zajištěna udržitelnost obecných ekosystémů po stovky milionů let.

(3) Globální ekosystém Země dokázal udržet vytváření životodárných existenčních podmínek pro život rostlinných a živočišných druhů nejen po celou dobu existence lidstva, ale již stovky milionů let před vznikem lidského druhu. Lidé zdědili zásobu přírodního kapitálu (příznivých podmínek pro život), která se utvářela po dobu přibližně 3,8 miliardy let. Za období průmyslové revoluce, zejména pak za posledních 100 let, však lidé prostřednictvím svých ekonomických aktivit a jednostranné environmentálně a sociálně bezohledné honbě za ekonomickým prospěchem zničili významnou část svých existenčních podmínek. Například za posledních 100 let zmizela polovina světových mokřadů, ubyla polovina světových pralesů, ztráty biodiverzity jsou pokládány předními sociobiology za nevratné a katastrofální - s dosud nepředstavitelnými důsledky. Příroda potřebovala milion let, aby byla vytvořena zásoba uhlí odpovídající jednoroční celosvětové spotřebě, a v případě ropy současná doprava, výroba a domácnosti každoročně pohltí výsledek několika milionů let přírodního procesu její tvorby (Krupička, 1999).

(4) Strategie udržitelného rozvoje České republiky neboli také Národní Agenda 21 (Program národního rozvoje ve 21. století) proto není jen mezinárodním závazkem České republiky vůči ostatním zemím světa, ale především reálnou vlastní potřebou tohoto státu mít jasnou a společnou vizi udržitelného rozvoje české společnosti.

(5) Udržitelnosti v globálním i lokálním měřítku lze dosáhnout pouze provázaným naplňováním mezinárodních závazků, národních strategií, regionálních a místních Agend 21 při respektování principu subsidiarity a solidarity za pochopení a přispění většiny členů společnosti. Vycházíme z důvěry, že jakmile bude mít většina lidí uspokojeny své základní potřeby, dokáže nejen včas rozpoznat nepříznivé dopady svého každodenního jednání a předjímat jeho vzdálenější důsledky, ale bude také vlastní jednání dobrovolně korigovat. Veřejnost, která se s principy udržitelného rozvoje ztotožní, se o jejich prosazování v samosprávné společnosti postará sama. Pokud by byl tento základní optimistický předpoklad o potenciální schopnosti kulturního sebeomezení ekonomicky vyvinutých společností v zájmu budoucích generací chybný, nelze dnešní neudržitelné směřování odvrátit.

(6) Věříme, že zdrojem rozhodujících změn postojů a hodnotových orientací lidí, jejichž základní životní potřeby byly uspokojeny, je myšlení a empatie s biosférou jako jediný, vskutku neomezený zdroj. Rozhodující změny chování společnosti začínají osamocenými „ostrůvky pozitivní deviace“, jejichž dobrovolné rozhodování nemůže být nahrazeno žádnými direktivami z centra. Je však existenčním zájmem společnosti, aby šíření těchto „pozitivních deviací“ v prostředí převažující neudržitelnosti bylo všemožně podporováno politickým rozhodováním na všech úrovních řízení společnosti (blíže viz vizi udržitelnosti v oddíle 4.3.).

2.2 Metoda zpracování

(1) Strategie udržitelného rozvoje byla připravena na základě četných podkladových materiálů (viz příloha P1), které soustavněji vznikaly od roku 1998 za široké participace vědců i reprezentantů základních vrstev české veřejnosti. Zpracování dokumentu bylo organizováno podle standardních postupů strategického plánování a přípravy strategických dokumentů (viz kapitolu 9 a přílohu P2).

(2) Týmová spolupráce na formulaci tohoto dokumentu byla realizována prostřednictvím tří desítek pracovních schůzek spoluautorů a dvou pracovních seminářů se zástupci akademické obce a řady institucí z řady resortů.

(3) Komunikace spoluautorů a textace probíhala pomocí internetového připomínkování textu vystaveného na webových stránkách, což umožnilo operativně průběžně spolupracovat na sdílených verzích textu bez geografického a časového omezení. Využití jednotlivých služeb internetového informačního systému (e-mail, webové stránky) umožnilo rychlou a efektivní práci zejména v počátečních fázích tvorby dokumentu a zajistilo spolupráci v rámci většího okruhu odborníků než klasické technologie.

(4) Tato strategie, stejně jako většina strategií udržitelného rozvoje doposud formulovaných, vychází z přehledu problémů, analýzy jejich podstaty a formuluje návod na jejich řešení. Při tvorbě této strategie udržitelného rozvoje České republiky byla uplatněna metoda strategického řízení, která představuje reálnou možnost koordinace užití odpovídajících nástrojů k naplňování strategických cílů prostřednictvím řízení společenských procesů. Podstatou metody strategického řízení je SWOT analýza vnějších a vnitřních faktorů výchozího stavu a z ní vyplývající generování strategií (viz přílohu P2). Analýza výchozího stavu vycházela z existujících koncepčních a strategických dokumentů (zejména Střednědobé koncepce sociálního a ekonomického rozvoje České republiky a Národní strategie udržitelného rozvoje České republiky - návrh).

(5) Analýzou příčin neudržitelnosti, definováním vize a definováním strategických cílů byl vytvořen základ pro generování obecných strategií i strategií pro dosahování dílčích cílů na cestě k udržitelnému rozvoji. Prostřednictvím výběru a kombinací prvků standardní matice SWOT byly generovány dílčí strategie (viz přílohu P3 a kapitolu 6), jež byly zobecněny do podoby základních strategických cílů (viz kapitolu 6.2) a v kapitole 6.3 jsou blíže specifikovány cesty k dosažení těchto strategických cílů. Podrobnější popis metodiky zpracování SWOT analýzy je uveden v příloze P2.

(6) Výsledná podoba strategického dokumentu popisuje neudržitelnost dosavadních způsobů jednání jak v rámci České republiky, tak i v celosvětovém měřítku, vymezuje základní strategické cíle a záměry, které jsou určující pro přechod na dráhu udržitelného rozvoje české společnosti a ukazuje, čím může česká společnost k řešení národních a globálních problémů přispět.

2.3 Udržitelný rozvoj

(1) Právní řád České republiky definuje pojem „trvale udržitelný rozvoj“ jako rozvoj, který současným i budoucím generacím zachovává možnost uspokojovat jejich základní potřeby a přitom nesnižuje rozmanitost přírody a zachovává přirozené funkce ekosystémů (§ 6 zákona č. 17/1992 Sb., o životním prostředí). Evropský parlament o dekádu později definoval udržitelný rozvoj takto: „Udržitelný rozvoj znamená zlepšování životní úrovně a blahobytu lidí v mezích kapacity ekosystémů při zachování přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro současné a příští generace.“ (Nařízení Evropského parlamentu a Rady číslo 2493/2000 a číslo 2494/2000)

(2) Tyto definice by byly vyhovující, kdyby únosná kapacita ekosystémů měla začít být teprve nyní či v budoucnu překračována. Za současných podmínek se však jedná o formulace, které opomíjí skutečnost, že kapacita některých ekosystémů už je po dekády překročena, významná část biodiverzity ztracena a přesto blahobytu není dost pro všechny. Jsou to tedy formulace politicky kompromisní a vnitřně rozporné.

(3) V současnosti existuje řada dalších definic (viz například Agenda 21: Příloha II dokumentu “Report of the UN Conference on Environment and Development”, Rio de Janeiro, 1992; česky vydalo MŽP v roce1998). Prakticky s každou z nich lze polemizovat, protože udržitelný rozvoj není jednoduchá a přesná kategorie, nýbrž něco, čeho musí lidstvo dosáhnout, chce-li zabezpečit životodárné podmínky pro pokračování lidského rodu. V nejjednodušší podobě znamená rozvoj, který lze dlouhodobě udržet. V obecné rovině pak znamená takovou novou hodnotovou orientaci lidstva a takový směr vývoje lidské společnosti, kdy jsou uspokojovány základní potřeby všech obyvatel Země (mezilidská solidarita), kdy možnosti a svobody žijící generace nejdou na úkor možností a svobod generací příštích (mezigenerační solidarita) a kdy se prosazuje harmonie mezi lidstvem a přírodou (je respektována vnitřní životodárná hodnota přírody a práva jiných živých druhů).

(4) V rovině obecných zásad udržitelného rozvoje panuje vcelku shoda. Jde o hledání rovnováhy mezi ideály humanismu a ochranou mimolidské přírody, o upřednostňování dlouhodobých ohledů oproti momentálnímu zisku, o pokoru a úctu vůči tomu, co vzniklo bez naší zásluhy. Je potřeba bránit růstu globálních problémů (ochrana zranitelných globálních biogeochemicko-fyzikálních cyklů) ohrožujících planetární homeostázu a její životodárné systémy (zde především klimatická změna; destrukce ozónové vrstvy, dálkové znečištění ovzduší, desertifikace, znehodnocování půdy a zásob pitné vody, překotná urbanizace atd.) a minimalizovat problémy lokální. V rovině operacionalizace jde například o koncepce ekologické stopy či environmentálního prostoru, které stanoví, kolik prostoru z hlediska vyčerpávání zdrojů a tvorby odpadů má daná společnost k dispozici a kolik skutečně využívá. Při všech svých slabostech mají tyto indikátory jistou vypovídací a predikční hodnotu.

(5) V praktickém životě udržitelný rozvoj vyžaduje pochopení komplexního souboru souvislostí a posléze vynaložení značného úsilí a zdrojů. Celosvětový konsensus odborné veřejnosti dospěl k závěru, že dosavadní nasměrování vývoje, především v důsledku své přílišné materiálové a energetické náročnosti, ale i v důsledku neetických prvků v něm obsažených, trvale udržitelné není. Stále více je zjevné, že další pokračování vývoje bez respektování zásad udržitelnosti může vést jen ke společnosti sociálně neúnosně rozštěpené na velmi bohaté a velmi chudé, kde tvorba komerčního braku, luxusního zbytného zboží a jeho náhražek, pseudokultury masmédií a související růst kriminality, sociálního napětí a terorizmu ještě urychlí nevratné procesy ruinování zbylých ekosystémů.

(6) Snaha o prosazování zásad udržitelného rozvoje není snahou o útlum všech forem lidské činnosti a není útokem na lidskou podnikavost. Není nesena apriorním odporem vůči technice. Naopak, jde o snahu překonat dnešní polovičatost moderních způsobů využívání (včetně zneužívání) techniky (Ulrich Beck); naléhavě žádoucí je tedy rozvinout ty potence racionality a humanity, jež byly v dosavadním vývoji z různých důvodů nevyužity, potlačeny či deformovány a které povedou nebo přispějí k udržitelnějším životním stylům, k udržitelnějším sociálním a ekonomickým vztahům a k udržitelnějšímu celkovému obrazu světa v kontextu environmentálním, sociálním i ekonomickém. Přitom nepominutelným faktem současné reality je nepatrnost naděje na konsensus ve světě, kde se nedaří bránit ani růstu propasti mezi vyspělými a chudými státy ani rozvoji násilně řešených konfliktů. Naděje na řešení lze hledat pomocí dosud jediného celosvětově společného podniku lidstva, kterým je věda. Překážkou je skutečnost, že obavy o osud planety jsou sdíleny jen malou částí světového obyvatelstva. Je proto nezbytné, aby zásady udržitelného rozvoje přijaly za své politické i ekonomické struktury současného světa.

(7) Jestliže by národní strategie udržitelného rozvoje toho kterého státu sledovala jiné priority, než je dlouhodobé zajištění obyvatelnosti země a kvality života v ní, dostal by se realizovaný program dříve nebo později do zásadního konfliktu se zájmy obyvatelstva. Na druhé straně musí důraz na ekologický aspekt nastíněné strategie v čase respektovat danosti a limity určené aktuálním sociálně-ekonomickým stavem společnosti národní, ale i celosvětové. Pokud by tak nečinil, sám by se diskvalifikoval jako nerealizovatelný, utopický.

(8) Z přehledu různých definic je zřejmé, že bez obětování neudržitelných prvků současného životního stylu a hospodářských mechanismů ke zlepšení nedojde. Nejde ani tak o „zlepšování životní úrovně a blahobytu lidí“, jako spíše o holé přežití, v prvních fázích zejména o zastavení početných lidských aktivit vedoucích k destrukci životodárných systémů. Jedná se o zastavení destrukce současné biodiverzity. Jako první krok bude přínosné už i jakékoli významnější zpomalení této destrukce. Jestliže základní princip udržitelného rozvoje je jednoduchý, protože znamená takový ekonomický a sociální rozvoj, který zachovává a zlepšuje životní prostředí, potom podstatně složitější je praktické naplňování takového principu. K jeho vymezení pro českou společnost má přispět tato strategie.

2.4 Vymezení dalších pojmů

(1) Národní strategie: Pojmem národní strategie se zde rozumí vymezení hlavních strategických národních cílů vedoucích k dosažení obratu směrem k udržitelnému vývoji a náčrt základních způsobů či cest umožňujících dosažení vymezených cílů. V kontextu Agendy 21 se jedná o její naplnění obsahem specifickým pro Českou republiku.

(2) Ekologická stopa: Jde o indikátor udržitelnosti ekonomického rozvoje, který odhaduje velikost biologicky produktivní plochy nutné pro zajištění současné spotřeby lidí na určitém území. Rozlišuje se přitom ekologická stopa (to jest kolik biologicky produktivního území na hlavu je skutečně využíváno) a dostupná biologická kapacita (to jest kolik biologicky produktivního území na hlavu je skutečně k dispozici). Přesahuje-li ekologická stopa dostupnou biologickou kapacitu, jde ve smyslu tohoto ukazatele o neudržitelný rozvoj. I když tento indikátor bere v úvahu jen bezprostřední spotřební položky (potraviny, bydlení, doprava, spotřební zboží, služby) a nezahrnuje to nejdůležitější - životodárnou funkci ekosystémů - přesto má určitou vypovídací schopnost z hlediska míry udržitelnosti spotřebního chování obyvatel určitého území (například Česká republika).

(3) Environmentální prostor: Disponibilní environmentální prostor ukazuje strop udržitelné (povolené) úrovně využívání a čerpání přírodních zdrojů (energie, voda, půda, neobnovitelné zdroje, dřevo), založený na nejlepších dostupných odhadech nosné kapacity a vyjádřený v množstvích vstupů do ekonomiky a do ovzduší. Srovnání skutečného a disponibilního využívání poskytuje informaci o potřebných redukcích užití zdrojů v národních ekonomikách k tomu, aby bylo dosaženo obratu směrem k udržitelnosti. Pojem udržitelného environmentálního prostoru ve vztahu k energetickým a materiálovým zdrojům zahrnuje aspekt globální rovnosti lidí (spravedlnosti)ve všech zemích v přístupu k těmto zdrojům.

(4) Přírodní kapitál: Zásoba nositelů životodárných funkcí a služeb přírody. V zásadě odpovídá přírodní části životního prostředí (pro život příznivý stav ovzduší, vody, půdy a ekosystémů, který je spontánně udržován a obnovován díky službám a funkcím ekosystémů a není dosud předmětem ekonomických úvah a kalkulací).

(5) Další pojmy či klíčová slova jsou uvedeny v Příloze P4.

2.5 Principy a kritéria uplatňování udržitelného rozvoje

(1) Mezinárodně doporučené zásady udržitelného rozvoje, formulované v Deklaraci z Rio de Janeira v roce 1992 jsou uvedeny v příloze P4. Pro každou konkrétní situaci mohou mít tyto zásady konkretizovanější podobu, zhuštěnou do užšího souboru principů, postihujících dostatečně úplně cíle udržitelného rozvoje za daných okolností.

(2) V podmínkách České republiky je cílem strategie udržitelného rozvoje transformovat národní hospodářství do ekoefektivního systému, který s přírodními zdroji, službami a prostorem neplýtvá, ale obezřetně a střídmě hospodaří. To znamená především snížit spotřebu zdrojů surovin a energie a snížit zatížení přírody a krajiny odpady a emisemi škodlivin z lidských činností na míru odpovídající jejich regeneračním schopnostem. Vedle nezbytné změny vzorců spotřeby na straně poptávky k tomu musí přispět na straně nabídky zvyšování podílu obnovitelných zdrojů, materiálová a energetická efektivita, zavádění čistých technologií, čistících technologií, upřednostnění co nejdelší recyklace co nejvyššího podílu materiálu a energie přírodě již odebraných pro lidské použití před čerpáním nových surovin.

(3) K naplnění tohoto cíle musí přispívat stejnou měrou vzájemně provázaná a doplňující se opatření v oblasti ekonomické, sociální i environmentální, zaměřená na oddělení těsné závislosti ukazatelů hospodářské prosperity od ukazatelů zátěže prostředí. Jak již bylo uvedeno výše, v tomto pojetí „udržitelný rozvoj“ znamená zlepšování kvality života v mezích kapacity ekosystémů při zachování přírodních hodnot a biologické rozmanitosti pro současné i příští generace“.

(4) Mnohé klíčové ukazatele některých vyspělých států dokazují, že výrobu užitných hodnot lze zvyšovat při současném snižování zátěže prostředí. Na jednotku produkce se spotřebovává méně materiálů a energií, vypouští se méně škodlivin do prostředí a produkuje se méně odpadů. Tento efekt je však dosud obvykle překryt rychle rostoucím celkovým objemem produkce. Celková zátěž prostředí proto obvykle dále narůstá, i když pomaleji než ekonomický výkon.

(5) Jednou z cest systematického zajištění udržitelného rozvoje je posuzování návrhů zásadních rozvojových koncepcí, plánů a programů, ale i zákonů a všech důležitých rozhodnutí, ovlivňujících rozvoj společnosti a kvalitu života všech občanů z hlediska udržitelnosti. Při tomto posuzování je rozhodující soubor principů a kritérií udržitelného rozvoje.

(6) Vhodným nástrojem může být kontrolní seznam principů a kritérií, sestavený podle současné slovenské Národní strategie trvale udržitelného rozvoje, které byly zformulovány s důrazem na srozumitelnost, jasné a přehledné definování a zvláště na jejich vhodnost pro rozvojové dokumenty a rozhodování různého charakteru: při vlastním posuzování se postupuje tak, že principy jsou závazné vždy, zatímco příslušný soubor kritérií, daných formou otázek, může být jisté míry upraven či doplněn, a uplatní se samozřejmě jen ta kritéria, která jsou pro daný případ relevantní (uveden je pro ilustraci výběr ze základních principů s příslušnými kritérii)

(7) První princip - respektování relevantních aspektů udržitelnosti včetně potřeb budoucích generací. Příklady kritérií:

Respektuje návrh dostatečně hledisko dlouhodobých účinků na sociální, kulturně-historické, ekonomické a environmentální aspekty?

Nejsou některá rozhodnutí formulovaná pod tlakem současných potřeb bez důsledného posouzení? Nedojde tím k omezení možností rozvoje společnosti v budoucnosti?

Jsou zabezpečena při každé činnosti taková opatření, která přispějí k tomu, že se v budoucnu zkvalitní využití území a zlepší se kvalita života?

Uchovávají se a zkvalitňují možnosti volby pro budoucí generace?

Dodržuje se ve všech navrhovaných činnostech a plánovaných rozhodnutích princip zvýšené opatrnosti (preventivní opatrnosti a předvídavosti), respektování případných rizik, včetně neověřených?

(8) Druhý princip - respektování postojů hlavních skupin společnosti při uplatňování svobody a rovnoprávnosti (solidarity mezigenerační, vnitrogenerační a meziregionální). Příklady kritérií:

Jsou demokratické instituce návrhem posíleny, je zaručena svobodu tisku, práva menšin a podobně?

Vytváří návrh podmínky pro zabezpečení národnostní, rasové a jiné rovnosti?

Podporuje návrh uplatňování principu solidarity mezi generacemi a v rámci generací, a též mezi regiony? Umožňuje podílet se nejen na výhodách (například na prosperitě), ale i na problémech a břemenech (například rozvoj méně vyspělých regiónů, pomoc dlouhodobě nezaměstnaným, pomoc mladým při začleňování se do pracovního poměru, pomoc mladým rodinám, pomoc dětem ze sociálně málo podnětného prostředí a podobně)?

Podporuje návrh vytváření podmínek pro dodržování uplatňování lidských práv ve všech oblastech?

Podporuje návrh garantování základních svobod?

Podporuje návrh uplatňování mírových a konsensuálních metod řízení a nepoužívání jakýchkoliv forem násilí?

Podporuje návrh uplatňování tolerance a porozumění?

Podporuje návrh zabezpečení rovnosti příležitostí na vzdělávání, práci, zdravotní péči atd., rovnost mezi občany, rovnost mezi pohlavími, rovnost mezi generacemi, rovnost podmínek i pro zranitelné skupiny a podobně?

Podporuje návrh vzájemnou pomoc a spoluzodpovědnost mezi hlavními skupinami a mezi občany?

(9) Třetí princip - podpora spoluodpovědnosti občanů za rozvoj společnosti a sociálních aspektů udržitelnosti. Příklady kritérií:

Podporuje návrh budování trvale udržitelných komunit?

Podporuje návrh (a přispívá k prosazení) uplatňování transparentnosti, přístupu k informacím, participaci veřejnosti na rozhodovacích procesech a právo na spravedlnost ve všech sférách a na všech úrovních?

Podporuje návrh dosáhnutí sociálního pokroku zohledňujícího potřeby každého občana, komunit, hlavních skupin společnosti, regionů až po globální úroveň?

Podporuje návrh občanskou angažovanost při tvorbě a naplňování cílů udržitelného rozvoje; umožňuje účast místních obyvatel na rozhodování, posiluje místní kontrolu, regionální kontrolu, kontrolu na národní úrovni a podobně?

(10) Čtvrtý princip - podpora udržitelnějších technologií. Příklady kritérií:

Podporuje návrh upřednostnění rozvoje na základě vnitřního rozvojového potenciálu namísto mechanicky importovaného rozvoje?

Podporuje návrh tradiční aktivity s citlivým využitím adekvátních moderních technologií?

Podporuje návrh sledování, uplatnění, výzkum a vývoj nových udržitelnějších technologií?

Podporuje návrh uplatnění technologií na úrovni BAT?

(11) Pátý princip - respektování kulturních potřeb, vzdělávání a výchovy. Příklady kritérií:

Podporuje návrh upřednostnění rozvoje na základě vnitřního rozvojového potenciálu namísto mechanicky importovaného rozvoje?

Podporuje návrh zachování pozitivních hodnot krajinné, sociální a kulturní identity?

Podporuje návrh místní kolorit, lidovou kulturu, duchovní atmosféru?

Podporuje návrh oživení spontánních forem pomoci, resp. svépomoci?

Podporuje návrh vzdělávání a výchovu k udržitelnému rozvoji? (Je třeba vždy zohlednit zaměření návrhu, ale každá koncepce by měla mít mezi opatřeními i vzdělávání a výchovu - například v energetické politice České republiky by mělo jít o podporu vzdělávání a výchovy k úsporám energie, využívání obnovitelných zdrojů a podobně).

(12) Šestý princip - respektování zásad udržitelnosti při dosahování vysoké a stabilní úrovně hospodářského růstu a zaměstnanosti. Příklady kritérií:

Podporuje návrh udržení vysoké a stabilní úrovně hospodářského růstu a zaměstnanosti bez nepříznivých vlivů na životní a sociální prostředí?

Podporuje návrh rozvoj informační společnosti a využívání informačních technologií?

Podporuje návrh uplatňování takových nástrojů, které motivují k environmentálnímu chování výrobců a spotřebitelů?

Podporuje návrh udržení a rozvíjení vysoké technologické úrovně a know-how?

Podporuje návrh rozvoj potenciálu pracovních sil s ohledem na trvale vysokou úroveň zaměstnanosti a boj proti vylučování z trhu práce?

Podporuje návrh využívání uzavřených cyklů výroby a spotřeby?

Podporuje návrh zachování optimálních materiálově-energetických cyklů?

Podporuje návrh minimalizování spotřeby surovinově-energetických zdrojů a vzniku odpadů?

Podporuje návrh nástroje environmentální ekonomiky, nebo je zavádí?

Podporuje návrh efektivní rozmístění výroby?

Podporuje návrh rozvoj místní ekonomiky (podpora vytváření pracovních příležitostí přímo v obci na základě místních podmínek, například podpora vhodných forem samozásobování, využívání obnovitelných zdrojů a podobně)?

Podporuje návrh rozvoj veřejné dopravy?

(13) Sedmý princip - respektování zásad udržitelnosti ve vztahu k přírodě a přírodním zdrojům. Příklady kritérií:

Podporuje návrh zachování ekosystémů, jejich biodiverzitu, vitalitu a odolnost?

Podporuje návrh životodárné systémy?

Podporuje návrh zachování vysoké kvality přírodních složek životního prostředí?

Podporuje návrh minimalizaci vlivu činností na životní prostředí?

Podporuje návrh minimalizaci využívání neobnovitelných zdrojů ?

Podporuje návrh přednostní využívání obnovitelných zdrojů a respektuje důsledně meze jejich reprodukčních možností při jejich využívání?

Podporuje návrh identifikaci a využívání přírodních a antropicky simulovaných autoregulačních a sebepodporujících se přírodní mechanismů?

Podporuje návrh důsledné uplatnění zásady „znečišťovatel platí?“

(14) Osmý princip - respektování zásad udržitelnosti vzhledem ke způsobu organizace a řízení veřejné správy (s důrazem na kompetentnost, efektivitu a transparentnost řízení, princip subsididarity, integrovaný přístup, zapojování veřejnosti a podobně). Příklady kritérií:

Podporuje návrh zabezpečení demokratického fungování státu, (t.j. rozděluje efektivně kompetence na místní, regionální a národní samosprávu a státní správu)?

Podporuje návrh princip subsidiarity - přenesení kompetencí na nejnižší možnou hierarchickou úroveň jejich kompetentní a efektivní realizovatelnosti přibližuje jejich výkon k občanovi? Vytváří takové podmínky, že na hierarchicky vyšší orgány se přesouvají jen rozhodnutí těch záležitostí, které je možné na této vyšší úrovni řešit efektivněji, než na regionální, resp. místní úrovni?

Podporuje návrh upřednostnění integrované prevence a omezování znečišťování?

Podporuje návrh zabezpečení, například zabezpečení ochrany a bezpečnosti občanů a jejich majetku, ochranu jejich zdraví, ale též zajištění práce (podpora zaměstnanosti), zabezpečení sociální, vytváření podmínek příznivých pro podnikání, bezpečnost v zásobování energií a podobně?

Podporuje návrh všeobecně prospěšné činnosti s vícesměrnými pozitivními vlivy?

Podporuje návrh uplatňování principu optimalizace a vzájemného sladění kulturně-historických, sociálních, ekonomických a environmentálních aspektů s cílem dosáhnout zlepšování kvality života pro všechny?

Podporuje návrh upřednostnění vícestranně výhodné postupy („win-win strategie“) v oblasti hospodaření, rozhodování, řízení a chování na všech úrovních?

Podporuje návrh uplatnění všech principů udržitelného rozvoje ve všech souvisejících zásadních úlohách a rozhodnutích ve vzájemném synergickém působení?

(15) Devátý princip - respektování zásad udržitelnosti vzhledem k mezinárodní spolupráci a zabezpečování globální bezpečnosti. Příklady kritérií:

Podporuje návrh uplatňování principu mezinárodní solidarity, to jest pomoc rozvojovým zemím a spolupráci s jinými zeměmi, které to potřebují (pomoc utečencům, migrantům, azylantům, ale též ochranu ekosystémů globálního významu? (Poznámka: Vzhledem k členství v OECD a výhledově v EU se předpokládá program rozvojové pomoci a spolupráce, to jest že Česká republika nebude jen příjemcem pomoci, ale i dárcem)?

Podporuje návrh eliminování rizik z globalizace (v rámci možností České republiky)?

Podporuje návrh aktivnější zapojení České republiky do mezinárodní spolupráce (bezpečnostní, vědecké, technické, kulturní a environmentální a podobně)?

Podporuje návrh zvýšení pozitivních efektů z přeshraniční a mezinárodní spolupráce?

3 Mezinárodní (globální) východiska udržitelného rozvoje

3.1 Analýza výchozích globálních podmínek ve světě

(1) Globální využívání životního prostředí Země s nevratnými následky roste v současnosti ve světě neudržitelným tempem a v konečném důsledku ohrožuje přežití lidstva (State of the World 2002). Globální krize životního prostředí je především globální krizí politickou, protože mj. stále svědčí o nedostatku vůle většiny politiků ke skutečným změnám. Řešení některých zásadních problémů, například zásadní reforma energetiky, však patrně přesahuje možnosti samotných politiků a zde je nutná úzká spolupráce zejména odborné veřejnosti a nevládních organizací (OECD Forum 2001).

(2) Tradiční industriální systémy výroby a spotřeby v tržních ekonomikách, založené převážně na filosofii utilitarismu, ze kterého vychází v tržních ekonomikách vládnoucí neoklasická ekonomie hlavního proudu, kombinované s negativními ekologickými důsledky někdejších plýtvavých centrálně plánovaných ekonomik a vlivy chudoby v rozvojových zemích dohromady vyúsťují na začátku 21. století do podoby trvale neudržitelného vývoje s řadou globálních hrozeb, jakými jsou globální oteplování, destrukce ozónové vrstvy, kyselé deště, vysušování kontinentů, vymírání rostlinných i živočišných druhů a drastický pokles biodiverzity, toxické znečišťování, atd. K těmto hrozbám environmentálním lze přičíst pokračující drastické rozevírání „nůžek“ mezi nejbohatšími a nejchudšími zeměmi světa v životní úrovni jejich obyvatel, nerovný přístup k přírodním zdrojům a ke kapitálu, k pracovním příležitostem, k možnostem vzdělávání, zdravotní péči a sociální pomoci v různých částech světa, ale i uvnitř jednotlivých států pro různé sociální skupiny obyvatel. To vede k rostoucímu počtu a závažnosti lokálních konfliktů, k růstu migrace z venkova do měst, ale i mezi státy a kontinenty. Vzájemná averze velkých sociálních skupin se promítá do rostoucího počtu konfliktů, připisovaných v historickém kontextu náboženským, národnostním, etnickým či politickým motivům. Jsou to však primárně konflikty o prostor k životu, o vodu, potraviny a další zdroje.

(3) Jak konstatuje nedávná studie Institutu světových zdrojů (WRI) o stavu životního prostředí na Zemi (Hospodářské noviny 18. 4. 2000) vypracovaná pro OSN, během posledního století zmizela polovina světových mokřadů (z toho velká část v poslední dekádě, po konferenci v Rio de Janeiru v roce 1992, State of the World 2002), ubyla polovina světových pralesů, bylo přehrazeno 60 % největších světových řek. Další mizení jednotlivých složek světového ekosystému může mít devastující účinek na další lidský vývoj a tento trend je potřebné zvrátit.

(4) Přitom sen lidstva o možnosti umělého vytváření životodárných ekosystémů se rozplynul na počátku 90. let v neúspěšném experimentu Biosféra 2. Jedním z hlavních poznatků z dvouletého experimentu Biosféra 2, realizovaného v letech 1991-93 ve 3,15 akrů velkém uzavřeném ekosystému v Arizoně (pokus o vytvoření a přežití umělého ekosystému včetně rostlinných a živočišných druhů a osmi výzkumníků) bylo, že ekosystémy jakožto životodárné části přírody jsou nenahraditelné a natolik existenčně cenné, že je lze penězi jen stěží ocenit. Experimentální ekosystém, který stál 200 milionů USD (25 mil. USD na hlavu účastníka experimentu), již po pěti měsících nedokázal zabezpečit životodárné ovzduší a zdroje výživy pro 8 lidí, zatímco ekosystémy Země zabezpečují tento úkol v každém okamžiku bezplatně pro 6 miliard lidí. Z experimentu lze odvodit, že ekosystémy světa jsou nenahraditelné a jejich ekonomická hodnota je výrazně větší než 150 milionů miliard USD neboli 150 x 1015 USD (25 milionů USD krát 6 mld. lidí).

(5) Tyto nejcennější části přírody - přírodní ekosystémy - tudíž mají vzhledem ke své nenahraditelnosti nekonečně vysokou ekonomickou hodnotu a proto musí mít téměř absolutní ochranu.

(6) Průmyslová revoluce, která v posledních dvou stoletích umožnila vznik moderního kapitalismu, přinesla ohromné zvýšení produkčních schopností tržních ekonomik tzv. „ekonomicky vyspělých“ zemí. Bylo toho však dosaženo jen za cenu nebývalé devastace přírody Země, která je a ještě dlouho bude jediným reálně dosažitelným životním prostředím lidstva. Lidé zdědili zásobu přírodního kapitálu (příznivých podmínek pro život), která se utvářela po dobu přibližně 3,8 miliardy let, za posledních 100 let však zničili díky svým ekonomickým aktivitám a díky honbě za ekonomickým prospěchem významnou část svých životních podmínek. Přelidnění, chudoba, nevzdělanost a mezinárodní zadlužení jsou podobně mocné hnací síly devastace životního prostředí.

(7) Celosvětově je jednou z nejvýznamnějších příčin rostoucích tlaků na životní prostředí exponenciálně narůstající počet obyvatel. Jestliže až do 16. století počet lidí na světě nepřekročil půl miliardy a ještě v 18. století činil miliardu, dnes je to 6 miliard a do roku 2050 se očekává 10 miliard; vliv na životní prostředí je očividný. Dostupné zdroje orné půdy a pitné vody na hlavu se celosvětově sníží na úroveň pokládanou za nebezpečně nízkou (E. O. Wilson, 2001). Současné politické systémy a mechanismy selhávají při řešení tohoto problému, ani instituce náboženské a kulturní k řešení dostatečně nepřispívají.

(8) Druhou nespornou příčinou je dosavadní podoba tržních ekonomik, kapitalismus, který je „finančně výnosným, avšak neudržitelným vybočením ve vývoji lidstva“ (Hawken, Lovins&Lovins, 1999). Jde jak o podobu tržních ekonomik, tak o orientaci na konzumní životní styl většiny, málo zasažené environmentálním vzděláváním.

(9) Jednou z klíčových charakteristik současné kapitalistické tržní ekonomiky je získávání práce jako tržního zboží. Současné kapitalistické firmy fungují na principu maximalizace zisku pro své vlastníky (minimalizujíce pracovní a ostatní náklady), což vyvolává potřebu nekonečného ekonomického růstu a expanze. Ekonomický prospěch z investování kapitálu způsobil v posledních dvou stoletích nebývalý ekonomický růst a blahobyt přibližně pětiny světového obyvatelstva v tak zvaných „vyspělých“ tržních ekonomikách. Současně však způsobuje, že oněch 20 % obyvatel „ekonomicky vyspělých zemí světa“ spotřebovává 80 % světové energie a dalších přírodních zdrojů (Scheer, 1999). Nikdy nekončící snaha kapitálu o zhodnocení a z toho plynoucí rostoucí tlak na přírodní životní prostředí je vedle přelidnění v rozvojových ekonomikách nejpodstatnější příčinou neudržitelnosti dosavadních způsobů hospodaření.

(10) Lidstvo v současnosti významně vyčerpává přírodní bohatství planety, které se tvořilo po miliardy let. Homo sapiens se blíží ke krajní mezi svých potravinových a vodních zásob. Svět ztratil za posledních 50 let prostřednictvím antropogenního narušování přírodních povrchů, vkladů průmyslových hnojiv a pesticidů a následnou vodní a větrnou erozí přibližně čtvrtinu zemědělských půd (Hawken, Lovins&Lovins, 1999). Ne tak zřetelná, ale mnohem závažnější, je však ztráta organické bohatosti půd. Nenahraditelná je schopnost půdních mikroorganismů vytvářet příznivou půdní strukturu a přirozenou úrodnost půd se schopností zadržovat vodu.

(11) Zemědělství v řadě zemí, včetně České republiky, postupně nahradilo lidskou ruční práci a práci zvířat stroji, přírodě blízké odrůdy byly nahrazeny šlechtěnými hybridními odrůdami, které vyžadují stále větší dávky minerálních hnojiv a větší dávky pesticidů a dalších chemikálií. Avšak závislost na stále větších dávkách syntetických minerálních hnojiv je při klesajícím obsahu organické složky půdy spojena s klesajícími výnosy a rostoucím znečištěním a erozí. Intenzívní industriální zemědělství se tak postupně stalo největším a plošně nejrozšířenějším zdrojem negativních externalit ze zemědělství a zároveň obtížně identifikovatelným zdrojem znečišťování vod. Konec konců se také stalo hrozbou lidskému zdraví.

(12) Zavlažování zemědělských půd způsobuje dramatické poklesy hladin podzemních vod. Jejich hladina v severní Číně například prudce klesala - až o 1,5 metru za rok (State of the World 2002). Vodní deficity narůstají na indickém subkontinentu, na západě USA, v severní Africe i na Středním Východě. Nadměrné čerpání podzemních vod v rozsahu subkontinentů ohrožuje více než polovinu celosvětově nejvýznamnějších mokřadů, které zabezpečují životodárné podmínky na této planetě. Přitom snad nejzřejmějším důkazem neudržitelnosti světového potravinového a ekonomického systému je fakt, že zemědělci, kteří zabezpečují výživu lidstva, patří k nejchudším lidem této planety (State of the World 2002).

(13) V důsledku ekonomických aktivit lidí mizí rostlinné a živočišné druhy stokrát až tisíckrát rychleji než činí přirozené tempo vymírání (WILSON, E.O 1999; OECD Forum 2001). Dramatický pokles biodiverzity a ničení světových ekosystémů však ponechává hlavní proud ekonomické teorie a zejména praxe netečným. Vyčerpávání a ničení ekologických podmínek pro život není dosud reálně vyjadřováno v systému národního účetnictví, které nadále měří ekonomický růst jako nezávislý na životním prostředí a jeho environmentálních zdrojích. Příroda dosud není v ekonomickém sytému vyjadřována jako kapitál.

(14) Přitom liberalizace mezinárodního obchodu přispívá nikoli k relativnímu posilování slabších partnerů, jak tvrdí například teorie komparativních výhod a jak doporučuje i Agenda 21 v kapitole 2, nýbrž ve skutečnosti způsobuje, že ekonomické rozdíly mezi bohatými a chudými se neustále zvětšují. Z údajů OSN vyplývá, že 1 % nejbohatších lidí světa má celkové příjmy stejně velké jako 57 % nejchudších věta. Jestliže v roce 1970 činily příjmy nejbohatší pětiny lidstva asi třicetičtyřnásobek v poměru k nejchudším 20 % obyvatel, pak na počátku 90. let činil tento poměr asi šedesátinásobek, v roce 1997 sedmdesátinásobek a v roce 2000 již čtyřiasedmdesátinásobek (Human Development Report 2001).

(15) Nevyjasněné otázky mezinárodního obchodu a jeho vlivu na udržitelnost ekonomického rozvoje by se měly stát předmětem jednání světového fóra v Johannesburgu. Agenda 21 v článku 2.3 konstatuje, že liberalizace obchodu je podporou trvale udržitelného rozvoje. V praxi se však tvrzení, že volný obchod poskytuje slabším (rozvojovým) ekonomikám příležitost rozvinout silnou ekonomiku, která nebude muset spoléhat na využívání přírodních zdrojů a levné pracovní síly, ukazuje být tvrzením nesprávným, protože stojí na nerealistických předpokladech teorie komparativních výhod (která například předpokládá, že kapitál nemůže překročit mezinárodní hranice).

(16) Je-li současný svět charakterizován tím, že kapitál a převážně morálně opotřebené technologie z vyspělých zemí jsou přesunovány do rozvojových ekonomik, kde s použitím levné pracovní síly vytvářejí masovou produkci, která je zpětně dovážena do rozvinutých ekonomik a jestliže tento dopravně neúnosný trend způsobuje, že 80 % světové energie a přírodních materiálů je spotřebováváno ve vyspělých zemích a je-li tento trend zároveň provázen rychlým nárůstem ekonomických rozdílů mezi rozvinutým a rozvojovým světem, je nutné zásadně přehodnotit celou teorii světového obchodu, zahrnout do cen přírodních zdrojů všechny externí efekty z čerpání přírody a konečně také zavést ekonomické ohodnocení netržních služeb přírody do ekonomického systému. Nemá-li lidstvo dospět ke katastrofám, měl by se světový summit o udržitelném rozvoji, který se sejde v září 2002 v Johannesburgu, přihlásit k nutnosti hlubších korekcí neudržitelného ekonomického, sociálního i environmentálního samopohybu dnešního světa. Jedno světové fórum však tyto problémy nemůže obsáhnout, natož je vyřešit - jedinou cestou k jejich řešení je tudíž soustavná práce ve dvou klíčových oblastech: v oblasti výchovy a ekonomických nástrojů.

(17) Ve světě rostoucí spotřeby v části světa a rostoucí bídy chudých oblastí vyžaduje udržitelnost života na Zemi i změnu v rozdělování výnosů světového hospodářství. Současně však před chudé země nelze jako žádoucí cíl stavět úroveň spotřeby bohatých zemí světa, neboť to by byla cesta „do pekel“.

(18) Neudržitelnost dosavadních způsobů hospodaření není nutným ani jediným průvodním rysem současného moderního kapitalismu. Důraz na zdravý životní styl, na kvalitu životního prostředí, nebývalý rozvoj vědy a techniky a zejména informačních technologií, které spoluvytvářejí podmínky pro žádoucí obrat směrem k udržitelnému rozvoji, vzniká právě v populacích žijících v tak zvaných “moderních“ kapitalistických společnostech. Ty také - jako prakticky jediné - jsou schopny technicky a finančně významně podpořit nabízející se dostupná řešení.

3.2 Analýza příčin neudržitelnosti

(1) Příčiny neudržitelnosti mají svůj původ v některých, někdy i protichůdných aspektech euroamerické civilizace a evropské kultury:

převaha jistých interpretací židovsko-křesťanské tradice:

orientace na překračování hranic

život bez vědomí konečnosti a tedy i bez pozemského plánu a odpovědnosti

nadřazenost člověka nad ostatním stvořením

renesanční pojetí smyslu života jako štěstí zakoušeného konzumací duchovních a materiálních statků,

pojetí a organizace novověké vědy jako manipulativního nástroje k přetváření Bohem nedokonale stvořeného světa pomocí technologie a techniky (Bacon),

následná tendence řešit nedostatek a ekonomickou nerovnost industriálního věku otevíráním a využíváním dalších a dalších přírodních zdrojů, využíváním nových forem energie, syntézou nových hmot a manipulací živými organizmy,

na technologických inovacích založená idea pokroku, jehož smyslem je kvantitativní růst,

vznik klasické tržní ekonomiky, která nepřisuzuje hodnotu věcem o sobě (včetně přírodních zdrojů), ale pouze věcem pro nás, věcem, které pro nás mohou mít nějaký spotřebitelský význam a v důsledku toho se mohou stát komoditou a je k nim možné exploatací či zpracováním přidat hodnotu.

(2) Rozhodujícím krokem k této neudržitelnosti v pohybu západního myšlení bylo rozpojení vazeb základní společenskotvorné triády: náboženství - kultura - civilizace (náboženství jako výrazu společně sdíleného smyslu a společné aspirace, kultury jako každodenního zprostředkovatele smyslu existence a kolektivní aspirace, civilizace jako institucionálního a ekonomického zabezpečení i vojenské ochrany života takto utvářeného společenství):

kultura (filosofie, umění, vzdělávání) se od 13. století „emancipuje“, nechce být „služkou náboženství“ a k počátku 21. století ve své společensky aplikované podobě degraduje na ideologie, show-business a kvalifikaci měřenou cenou na trhu práce,

náboženství bez každodenního zpřítomňování kulturou zůstalo odkázáno na rituál, a ohroženo fundamentalizmem a dogmatizmem bylo zahnáno z veřejného zakládání morálky a smyslu do soukromí individuální psychiky,

civilizace v institucionální a branné podobě začala prosazovat toliko jednu svoji vlastní složku - hospodářskou činnost, která se stále více stávala sama sobě účelem, až se ve 20. století zcela vymanila ze služeb národnímu státu, který si vydržovala ke své ochraně, když již dvě století předtím jejím hlavním důvodem a cílem nebylo uspokojování potřeb, ale tvorba a akumulace kapitálu.

(3) Zavedený model kapitalistické tržní ekonomiky a jeho teoretická platforma v podobě neoklasické ekonomie hlavního proudu mají v sobě zakódovány atributy neudržitelnosti, jakými jsou:

Neoklasická ekonomie jakožto teorie tržní ekonomiky bere společnost jako sumu jednotlivců jednajících k vlastnímu prospěchu a uvažování ekonomie jako společenské vědy (to jest jako množiny vzájemně závislých jednotlivců) nikdy nebylo předmětem diskuse. Definováním lidského chování v pojmech utilitarity představuje tato teorie čistě materiální pojetí lidského bytí. Současně tím eliminovala tato ekonomie politickou a etickou dimenzi člověka a ekonomickou sféru ponechala zcela odtrženou.

Neoklasická ekonomie považuje životní prostředí za externí ve vztahu k trhu (který je považován za jediný "správný" alokační a oceňovací mechanismus). Původně pojem "externalita" (myšlenka byla formulována A. Marshallem a později zejména A.C. Pigouem v roce 1920) byl považován za něco mimořádného a výjimečného. Teprve v současnosti se začíná uznávat, že udržování ekonomiky v chodu trvale vyžaduje zdroje, které jsou stejně trvale vraceny zpět do přírody a podstatně mění kvalitu životního prostředí.

Liberální tržní systémy jsou životné pouze v podmínkách ekonomického růstu, to jest v podmínkách trvalého zvyšování výroby a spotřeby na hlavu, na investovaný kapitál, na jednotku území atd. Úspěch těchto ekonomik je založen na masové spotřebě (podporované reklamou) a čím vyšší tato spotřeba je, tím lepší jsou výsledky tržního systému. To je ovšem v přímém protikladu k udržitelnosti a šetrnému využívání přírodních zdrojů.

Ekonomické systémy založené na chování jednotlivců zaměřených na individuální prospěch zlepšují společenský blahobyt, ale ne vždy tak účinně jako systémy založené na některých formách kooperace. Racionální chování jednotlivce zaměřeného jen na svůj prospěch může vést ke zjevně neracionálním společenským výsledkům v situaci, kdy chování jednotlivců je navzájem závislé (a v ekonomických aktivitách je vzájemná závislost všeobecnou charakteristikou).

Volné trhy kombinované s oligopolními a monopolními tržními strukturami selhávají při uspokojování základních lidských potřeb, neboť mají vestavěnou tendenci podceňovat potřeby (základní lidské potřeby) a nadceňovat přání (touhy). Protože elementární lidské potřeby mají cenovou a důchodovou pružnost poptávky obvykle nižší než 1, potom nabídka je výrobci a distributory uměle snižována (přičemž tito výrobci a distributoři mají při současných tržních strukturách ekonomickou moc tak činit), protože vyšší ceny zvyšují celkový výnos. To znamená, že současné trhy (pro které je dokonalá konkurence pouze iluzí) nejsou dokonalým alokačním mechanismem, nýbrž selhávají ve své podstatě, protože zvyšují ceny základních lidských potřeb a udržují nižší ceny zbytných luxusních statků. Hlavním problémem trhu jako alokačního mechanismu je, že stimuluje spotřebu hlavně luxusních výrobků, což je opět v rozporu s udržitelným vývojem.

Nepřiznání hodnoty přírodnímu prostředí a přírodním zdrojům sobě samým i tehdy, když nejsou předmětem bezprostřední exploatace a směny mezi lidmi (zbožím), kde cenu určuje nikoliv vzácnost, omezenost, nenahraditelnost „statku“, ale náklady na udržení a zlepšování životodárných funkcí ekosystémů.

Nerespektování a „znásilňování“ přírodního řádu (prostorového rozložení a toků surovin, energií a informací, včetně genetických) při lidských aktivitách, zatěžující regenerační schopnost ekosystémů nad míru nezbytnou k uspokojení základních lidských potřeb.

Rozkládající agresivita vůči tradičním převážně agrárním modelům hospodaření s převahou regionální autarkie (relativní většinové soběstačnosti) a z toho vyplývající uzavřenosti materiálových a energetických toků, vylučujících nebo výrazně omezujících generování zbytečné dopravy.

Neschopnost exekutivních orgánů států a mezinárodního společenství vynutit si jasné definování vlastnických práv a vztahů a legislativními a ekonomickými nástroji zahrnout externality (to jest negativní dopady na životní prostředí a zdraví lidí) do nákladů znečišťujících výrob.

Odkládání nezbytných kompenzačních a nápravných opatření k eliminaci či minimalizaci ekologických škod způsobených lidskými aktivitami do budoucnosti, „žití na dluh odkazovaný ke splácení příštím generacím“, ačkoliv je zřejmé, že se tím problémy nejen neřeší, ale kumulují a stávají se v budoucnosti reálně neřešitelnými, působícími jako „časovaná bomba“(„po nás potopa“).

Opakovaně potvrzená neochota a neschopnost naprosté většiny tzv. „ekonomicky vyspělých zemí“ nikoliv jen deklarovat, ale skutečně změnit vztah k chudým zemím světa při distribuci nákladů a výnosů z globální ekonomiky, tzn. přestat plýtvat ve vlastní spotřebě a přispět k odstranění chudoby zemí „nerozvinutých“ nejen odpuštěním „dluhů“, ale rovným oceněním práce i ceny surovin a energií v těchto zemích nakupovaných po staletí pod cenou, což je jedním z podstatných důvodů dnešního bohatství vyspělých zemí a dluhů zemí rozvojových.

Neschopnost veřejné správy regulovat efektivně ve veřejném zájmu neodůvodněný nárůst územních nároků pro lidské aktivity na úkor zemědělské a lesní půdy a přírodního prostředí při současném nevyužívání objektů a ploch v již zastavěném, dopravní a technickou infrastrukturou vybaveném nebo zdevastovaném (těžbou a podobně) území.

Nadměrná urbanizace, izolující čím dále větší podíl populace od bezprostředního kontaktu s přírodou a odcizující lidstvo od chápání jeho biologické podstaty, pocitu sounáležitosti s přírodou, s ostatním životem na Zemi jako podmínky vlastní existence, vedoucí k nepříznivým změnám v individuálním i sociálním chování lidí.

Nedostatečná výchova, vzdělávání a osvěta zaměřená na udržitelný rozvoj a nedostatek vhodných vzorů chování, které jsou účinným prostředkem k „imunizaci“ obyvatel před zhoubnými účinky reklamy a před „stádním“ chováním masmédii manipulované masy.

(4) Česká republika patří v této souvislosti jednoznačně k bohatým státům světa a v posledním desetiletí opakuje všechny jejich chyby v orientaci na materiální spotřebu, konzumní, plýtvavý způsob života, čímž se připravuje o některé komparativní výhody návyku na skromnější životní styl a nároky z dob před listopadem 1989.

(5) Dosavadní neudržitelnost ekonomického rozvoje vyplývá především z rozporu mezi ekonomickým a přírodním systémem. Přes svou intelektuální vytříbenost požírá moderní průmyslový ekonomický systém samotný základ, na němž byl vystavěn (Schumacher, 2000). Žije z nenahraditelného kapitálu (fosilní paliva, toleranční meze přírody, lidská podstata), který lehkomyslně zaměňuje za důchod.

(6) Moderní průmyslová společnost žije se třemi nebezpečnými iluzemi, že:

neomezený ekonomický růst ve světě je možný,

existuje neomezené množství lidí ochotných vykonávat bezmyšlenkovitou práci za malý plat,

věda vyřeší všechny problémy.

(7) Tyto iluze vedou k vyčerpání zdrojů, k poškozování životního prostředí, k odcizování dělníků a k násilí. Současná neoklasická ekonomická teorie hlavního proudu má na přírodní prostředí ničivý vliv, dává přednost egoismu před mravními závazky vůči společnosti, vede ke zneužívání moci a poskytuje nesprávný obraz o mezinárodním trhu. Lidská důstojnost je znásilňována tím, že jedni najímají práci druhých za účelem vlastního prospěchu.

(8) Kvalita života úzce souvisí s kvalitou práce. Kapitalismus je v současnosti pojímán jako moderní ekonomický systém, v němž kapitál najímá práci za účelem zisku. Podle současné ekonomické teorie hlavního proudu je tento ekonomický systém najímání práce kapitálem na základě dobrovolných smluv vyjádřením svobody a demokracie. Ve skutečnosti však smluvní vztah, kterým pracovník pronajímá svou práci kapitálu za účelem tvorby zisku pro vlastníka/y kapitálu, porušuje základní lidskou důstojnost. Lidé vstupují do nájemního pracovního poměru nejen proto, aby získali důchody na zabezpečení svých základních životních potřeb, ale také proto, že potřebují, aby mohli realizovat vyšší nemateriální sociální a duchovní potřeby sociální příslušnosti, seberealizace, ocenění atd. Je-li však zaměstnanec najímán za účelem tvorby zisku pro vlastníky kapitálu a je-li tudíž zbaven pravomocí a odpovědnosti v rozhodování o výrobě a rozdělování jejích ekonomických výsledků, potom jen stěží může naplňovat své vyšší sociální a duchovní potřeby, zejména potřebu vlastní tvůrčí seberealizace.

(9) Z přehledu příčin neudržitelnosti dosavadního jednání lidí vyplývá, že jde o propletenec environmentálních, sociálních a ekonomických problémů. Proto hledání strategických cest vedoucích k udržitelné budoucnosti je možné jen při integrálním koordinovaném řešení sociálních, ekonomických i ekologických problémů. Udržitelná budoucnost se tudíž musí vytvářet na třech pevných pilířích: sociálním, ekonomickém a environmentálním, jak již bylo konstatováno v základních dokumentech udržitelného rozvoje (Agenda 21, viz též State of the World 2002).

3.3 Základy celosvětové strategie udržitelnosti

(1) Základem celosvětové strategie dosažení udržitelného rozvoje lidské komunity je přizpůsobení rychlosti a směru ekonomických a demografických procesů evolučním procesům Země. Pro vyspělé tržní ekonomiky to znamená především významně snížit spotřebu zdrojů Země a znečišťování životního prostředí, pro rozvojové ekonomiky pak zejména zmírnění populační exploze a neopakování chyb neudržitelného hospodářského rozvoje.

(2) Vyspělé ekonomiky, kde je soustředěna většina světového finančního kapitálu, v důsledku „zákonitého“ zhodnocování tohoto kapitálu v kterékoli části světa prohlubují rozdíly mezi bohatými a chudými zeměmi a připravují svět o mnohem podstatnější přírodní kapitál, na kterém závisí přežití lidstva. Většina přírodních zdrojů, které spotřebovávají vyspělé ekonomiky, pochází z rozvojového světa. Společné zásoby Země budou i nadále využívány neudržitelným způsobem, dokud struktury rozhodování budou založeny výlučně na jedincích, činících rozhodnutí kvůli vlastnímu prospěchu (G. Hardin, 1968). Proto je nutné při hospodářské činnosti a rozhodování respektovat environmentální a sociální zájmy.

(3) Bylo by nerealistické očekávat, že vlastníci kapitálu změní svou ziskovou orientaci a začnou dobrovolně solidárně řešit problémy nejchudších ekonomik (existují samozřejmě určité výjimky, jako například podpory otevřené společnosti finančníkem Sörösem a charita například Billa Gatese; dary pro nemocnice, školy, zdravotní a potravinová pomoc hrazená jen hvězdami show-businessu není zdaleka zanedbatelná; objem celosvětové podpory charitativních a environmentálních aktivit patrně přesahuje donorské dary všech ekonomik střední Evropy a většina této podpory je generována právě moderním kapitalismem). Nicméně celkové příspěvky soukromých nadací nejsou ani zdaleka postačující k pokrytí globálních potřeb (Human Development Report 2001). Především však udržitelná budoucí společnost nemůže spoléhat na charitu, nýbrž na zajišťování sociální spravedlnosti a zejména na vzdělávání.

(4) Sociální i environmentální problémy plynoucí z nadměrného čerpání přírodních statků a služeb a znečišťování přírody Země lze však do značné míry řešit ekologickou daňovou reformou, která by umožnila zdražit světové přírodní zdroje, omezit znečišťování a snížit zdanění práce a tím i pomoci nejchudším ekonomikám, které tvoří surovinovou a pracovní základnu rozvinutých ekonomik.

(5) Zásadní environmentální a socioekonomické podmínky pro dosažení udržitelné budoucnosti jsou (volně podle Stead&Stead, 1998):

změna vztahu mezi ekonomickým a evolučním časovým měřítkem (neboli přizpůsobení ekonomických procesů potřebám zachování a obnovy zdravých ekosystémů),

ochota vyspělých zemí přispívat ke zmírnění dosud narůstajících ekonomických rozdílů mezi rozvinutými a rozvojovými ekonomikami; k tomu je ale třeba skoncovat s praktikami řady zemí, kde se podpora míjí účinkem v důsledku neodpovědného, často i nelidského jednání politických a mocenských elit chudých států, které většinu pomoci tak či jinak zmarní, pokud jí přímo nezneužijí (nerozkradou),

postupné vytváření participativního samosprávného rozhodování včetně výrobní demokracie s respektem ke společným zdrojům Země a základním potřebám okolních komunit,

respektování politické, náboženské a kulturní plurality a diverzity světa, nevnucování cizorodých modelů fungování politického a hospodářského systému jiným zemím nad celosvětově dohodnutý a přijatý společný minimální standard,

vytváření rovných příležitostí pro ženy a muže, různé sociální skupiny a národy,

změna konzumních vzorců chování, nastolení udržitelných vzorců výroby a spotřeby,

stabilizace či snížení lidské populace,

podřízení sídelní struktury potřebám lidského zdraví a únosnosti prostředí,

uchování kulturního rázu a udržitelné využívání území,

přechod na udržitelný systém dopravy,

přechod na udržitelný energetický systém,

dosažení úplné recyklace materiálů,

ochrana ovzduší a klimatického systému Země regulací aktivit způsobujících znečištění ovzduší a zesilujících skleníkový efekt atmosféry v celosvětovém měřítku,

ochrana oceánů a moří, včetně pobřežních šelfů, před znečišťováním zajištěná mezinárodními dohodami a koordinovanými opatřeními v povodích řek v jednotlivých úmořích,

ochrana zejména tropických deštných pralesů, ale i dalších lesů, před odlesňováním a ostatních ekosystémů před ochuzováním druhové pestrosti, různověkosti a tím i ekologické stability, vedoucí k uchování jejich životodárných funkcí včetně schopnosti pohlcovat CO2 a vytvářet O2,

ochrana zemědělské půdy a její produkční schopnosti před zábory, kontaminací, hutněním, vodní i větrnou erozí,

ochrana lidského zdraví a potravních řetězců před nepříznivými účinky chemických látek.

(6) Tento výčet potvrzuje principy uvedené v oddíle 2.5

3.4 Vybrané kroky světového společenství

(1) Pro udržitelný rozvoj byly mj. relevantní následující kroky:

1972 - Program OSN pro životní prostředí (UNEP) jako výsledek Stockholmské konference OSN o lidském životním prostředí.

1990 - Konference OSN o životním prostředí ve Stockholmu

1991 - Summit OSN pro děti, kde byl zdůrazněn význam zdravého životního prostředí na budoucí generace

1992 - Summit OSN - Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, kde byly přijaty zásady udržitelného rozvoje, viz přílohu P4 a Agenda 21

1994 - Summit OSN o lidských právech, kde bylo zdůrazněno právo na zdravé životní prostředí jako samozřejmé v demokratických společnostech a státech,

1996 - Světový summit o sociálním rozvoji v Kodani, který poprvé formuloval jasný závazek mezinárodního společenství vymýtit absolutní chudobu, což je i cílem udržitelného rozvoje.

1997 - Světový summit Rio+5 v New Yorku obnovující nové podněty ke skutečné implementaci Agendy 21

1997 - Kjótská konference o změně klimatu s přijetím Kjótského protokolu

1998 - Konference OSN o postavení a právech žen v Pekingu jako podstatného prvku udržitelného rozvoje

1998 - Konference OSN o a růstu obyvatelstva Káhiře a jako dalšího podstatného prvku udržitelného rozvoje

2001 - Summit tisíciletí, kde Kofi Annan formuloval cíle pro nadcházející tisíciletí

2002 - Monterreyská konference OSN „Finance pro rozvoj“, atd.).

(2) Závěry těchto konferencí a problematika jejich postupné realizace je předmětem mnoha dokumentů, analýz a rozsáhlé odborné literatury, jejíž přehled přesahuje rámce této strategie. Prosazování udržitelného rozvoje již mělo přímý pozitivní vliv na charakter mezinárodních politických, ekonomických a environmentálních vztahů, zejména ke stimulaci vztahů spolupráce, vzájemné důvěry a posilování i kolektivní mezinárodní bezpečnosti a mírového soužití.

4 Výchozí podmínky v České republice

4.1 Polistopadová situace v České republice

(1) Česká společnost se po listopadu 1989 ochotně zapojila do budování tržní ekonomiky, přičemž opakovala většinu chyb vyspělých tržních ekonomik (maximalizace ekonomického růstu a konzumu) a přidala k nim chyby nové. Československé vlády realizovaly na počátku 90. let způsob privatizace, který znamenal vyvlastnění státního majetku, neboli „vyvlastnění většiny národa v důsledku přijatých protiústavních privatizačních a restitučních zákonů“ (František Nepil). V jejich důsledku je struktura vlastnických vztahů neefektivní, nevyvážená, deformovaná a neetická, což bude mít dlouhodobé negativní následky v budoucnosti. Dalším významným důsledkem tohoto vyvlastnění je dlouhodobý deficit veřejných rozpočtových zdrojů. Ve vyspělých tržních ekonomikách tvoří úspory na stáří víc než tři čtvrtiny vlastnictví celkového kapitálu. Dosáhnout takového stavu v české ekonomice standardním evolučním vývojem bude za současných post-privatizačních podmínek a při rychle rostoucích deficitech veřejných rozpočtů trvat nejméně 20 až 30 let. Dalším důsledkem je ztráta víry občanů v možnost dosažení sociální spravedlnosti a tolerance vůči korupčnímu prostředí.

(2) Tento politováníhodný obraz významných aspektů současné české skutečnosti by neměl zastřít řadu velmi pozitivních událostí a skutečností, k nimž došlo v České republice nejen v oblasti životního prostředí. Mezi nesporné úspěchy se počítá například rehabilitace pojmů hodnota, veřejný zájem a vlastnictví ve smyslu odpovědnosti za část světa. Je tu relativně rychlý pokrok v oblasti tvorby a vývoje nové české environmentální legislativy a výrazný pokles znečištění životního prostředí v řadě ukazatelů. Resort MŽP je však od roku 1992 zbavován významných kompetencí nutných v zájmu ochrany životního prostředí a prosazování udržitelného rozvoje pro interakci s hospodářskými resorty, podnikatelskými subjekty, s veřejností a zejména s místními (obecními) komunitami. Tato situace zůstává neuspokojivá i v důsledku nerozvinuté či neexistující infrastruktury, bez které se skutečný pokrok dosáhnout prakticky nedá.

(3) Bohužel se na celkovém neutěšeném stavu podílí i výkon státní správy včetně ústředních orgánů, zejména ekologická negramotnost velké části jejich zaměstnanců. Sektorové a regionální koncepce a politiky většinou nerespektují zásady udržitelného rozvoje dané zákonem, Státní politikou životního prostředí a mezinárodními dokumenty. K tomu přispívá neudržitelný stav řízení a hodnocení environmentálních aspektů běžného života na hospodářských ministerstvech, které problematiku životního prostředí dostatečně nepodporují, pokud životnímu prostředí přímo neškodí řadou rozhodnutí, která jsou ve svém důsledku pro životní prostředí nepříznivá.

4.2 Analýza kladných a záporných aspektů výchozího stavu v České republice

(1) Pro alespoň přibližný odhad možností přechodu České republiky k udržitelnému rozvoji lze vycházet jedině z dosavadních trendů. Systematický a statisticky dokumentovaný přehled stavu životního prostředí a aspektů udržitelného rozvoje je uveden v hodnotící národní zprávě Agendy 21 (Country Profile of the Czech Republic) a v dalších dokumentech. Ačkoli došlo ve stavu životního prostředí k řadě zlepšení, celkové trendy již takto optimistické nejsou. Snížení polutantů je výsledkem převážně "čištění na konci potrubí" a nedošlo zatím ke zvýšení podílu environmentálně šetrnější produkce a k posunu k environmentálně šetrnějšímu životního stylu obyvatel.

(2) V průběhu devadesátých let došlo k poměrně výraznému zlepšení parametrů ŽP v naší zemi v řadě oblastí. Nemáme však bohužel studie, které by umožnily odhadnout, jaká míra zlepšení byla důsledkem dílčího utlumení či zrušení činností poškozujících ŽP a nakolik bylo zlepšení dosaženo v důsledku přechodu na ekologicky citlivější technologie. Pokles průmyslové výroby zhruba o jednu třetinu na počátku 90.let výrazně snížil objem emisí a imisní zátěž, právě tak jako finanční problémy v zemědělství vedly k pronikavému snížení objemů aplikovaných pesticidů, herbicidů a umělých hnojiv. Nedošlo však zatím k podstatnějšímu materiálovému a energetickému odlehčení výroby, takže například v energetické náročnosti na jednotku HDP jsme spolu s Rumunskem a Bulharskem stále na posledních místech v Evropě (OECD Environmental Indicators, 2001).

(3) Dílčí zlepšení byla často tedy jen vedlejším efektem propadu výroby. V nejvíce zasažených oblastech (severní Čechy, Ostravsko) sehrálo výraznou roli rovněž odsíření provozů továren a elektráren. Tyto zásahy "na konci potrubí" však mají opět své negativní dopady - zvýšená spotřeba energie na provoz odsiřovacích zařízení, vysoká spotřeba vápence aj. Dopad na přírodu tak neklesá, spíše se jen přenáší do jiných oblastí. Mezitím dochází či dojde k privatizaci řady velkých znečišťovatelů (energetika, doly, hutě). Pokud součástí privatizace nebude ze strany státu nekompromisní požadavek na ekologizaci provozů, bude obtížné vyhnout se zvýšení negativních dopadů na ŽP při opětném vzrůstu výroby, zejména pokud bychom se stali periferní oblastí zajišťující pro jádro Evropy provoz méně atraktivních (znečišťujících, energeticky náročných, toxických, málo kvalifikovaných) výrob.

(4) Současně se snížením emisí znečišťujících látek do ovzduší ze stacionárních zdrojů bohužel narostlo znečištění ovzduší mobilními zdroji v důsledku značného nárůstu objemu dopravy. Ten se realizoval převážně formou dopravy silniční a letecké, a to na úkor dopravy železniční a vodní. Nepodařilo se udržet vysoký podíl veřejné dopravy městské ani meziměstské na dopravní obslužnosti osídlení, což vedlo k nárůstu individuální automobilové dopravy se všemi negativními důsledky pro plošné nároky dopravy a nárůstem znečištění právě přízemní vrstvy atmosféry, kde se nalézá většina forem života včetně člověka. Přesto jsou patrná zlepšení především ve stavu přírodního prostředí a zejména v čistotě vod díky výstavbě čistíren odpadních vod v posledním desetiletí. Určité pozitivní trendy by však neměly zastírat vážná rizika pro životní prostředí, která udržitelnost našeho vývoje do budoucna ohrožují. Vnějškově se tato rizika projevují v mnoha oblastech:

vysoká energetická náročnost a dosud vysoká závislost na fosilních energiích,

živelné zábory půdy a fragmentace krajiny, jež ohrožují životodárné funkce ekosystémů,

prudký vzestup podílu individuální automobilové dopravy na dopravě osobní při postupném rozkladu dopravy veřejné,

prudký vzestup podílu environmentálně nepříznivé silniční nákladní dopravy na dělbě přepravní práce na úkor dopravy železniční a vodní,

reprodukce nevhodné druhové skladby lesních porostů,

zátěž prostředí dusíkatými látkami,

nedořešená situace s novými odpady i se starými environmentálními zátěžemi (staré nezajištěné a tzv.“černé“ skládky a pod.),

rozporuplné a varující trendy vývoje biologické diverzity aj.

(5) Za těmito a dalšími vnějškovými projevy ohrožení životního prostředí se však skrývá problém povahy hlubší a zásadnější. Dosud se nepodařilo učinit právě z vývoje k ekologické udržitelnosti jasně uznanou a plně respektovanou celospolečenskou prioritu, k jejímuž prosazování bude směřovat zároveň úsilí shora (ze strany státu a jeho orgánů) a zároveň zezdola (ze strany občanů a občanské společnosti).

(6) Ještě stále se nepodařilo překonat zažitou tendenci vnímat ochranu životního prostředí a prosazování strategie trvale udržitelného rozvoje jako záležitost pouze jediného resortu (MŽP), jehož tlaky podle některých českých politiků jen komplikují už tak složitý ekonomický a sociální vývoj. Ještě stále se nevžilo, co by mělo být samozřejmostí, že totiž žádný předmět podnikání a žádný způsob uspokojování lidských potřeb nemůže být založen na principech poškozujících přírodu a životní prostředí nad míru jejich regenerační schopnosti. Dodržování této zásady je jedním z nejdůležitějších úkolů orgánů veřejné správy, které tu jsou k ochraně veřejných zájmů.

(7) Evropská unie řeší problém propojení ekologické politiky do politik sektorových, bez něhož není komplexní strategie udržitelného rozvoje možná. U nás však od roku 1992 dochází k opačnému trendu - k odnímání kompetencí MŽP a k jejich přenosu na hospodářská ministerstva, kde jsou podřizována jiným, krátkodobým prioritám. Ekologický aspekt v jejich činnosti se pak stává jen jedním z doplňkových hledisek, jež je nutno zmiňovat také v ekonomických kalkulacích a bilancích. Přesun kompetencí z MŽP na jednotlivá ministerstva přitom brání tomu, aby aspekt ochrany ŽP byl v různých oblastech hospodářských i nehospodářských aktivit koordinovaně provázán. Podstatou ekologických vazeb je jejich komplexnost. Tu však není možno prosazovat každým ministerstvem odděleně jakoby "na vlastní pěst" v rámci stávajícího meziresortně nekooperativního pojetí vlády.

(8) Koordinační potence MŽP je přitom navíc oslabena tím, že vláda jako celek dosud nepřijala strategii udržitelného rozvoje a jednotlivé resorty se k ní hlásí pouze deklarativně. Doporučení MŽP proto mají často jen nezávazný charakter a v praxi k nim není přihlíženo buďto vůbec, anebo jen velmi omezeně.

(9) Pomineme-li problematické technické detaily zákonů, bude pro další vývoj České republiky rozhodující, dokáže-li si společnost během krátké doby ujasnit, co ve skutečnosti je a co není v jejím veřejném zájmu. Většina střetů v oblasti územního plánování, těžby, výstavby silničních komunikací aj. se nakonec promítá do rozdílné interpretace kategorie „veřejný zájem“. Ze strany ekonomických ministerstev, provozovatelů a investorů bývá veřejný zájem interpretován jako "maximalizace toků", ať již energie, dopravy, či vytěžených surovin. Ze zásad udržitelnosti však vyplývá, že veřejným zájmem je uspokojování společných základních potřeb dotčené občanské komunity.

(10) Bylo by žádoucí, aby budoucí české vlády učinily maximum pro to, aby důraz na uspokojivý stav převládl nad dosavadním důrazem na maximalizaci toků. K tomu je nutno účinněji než dosud promítnout environmentální ohledy do národního rozvojového plánu České republiky, do každé politiky regionálního rozvoje, do politiky zaměstnanosti, do zemědělské politiky, do dopravní politiky aj. Jestliže se navíc environmentální priority důsledněji než dosud nepromítnou do tzv. "složkových zákonů" (zákon o vodě, o půdě, o lesích aj.) a nestanou se výraznou součástí resortních koncepcí, pak hrozí, že ochrana životního prostředí zůstane pouze synonymem dodatečného a vždy jen částečného zmírňování devastujících dopadů jinak rutinní a dlouhodobě neudržitelné reprodukce společnosti a nikoliv motivujícím základem pro zajištění kvalitního života v souladu s přírodou.

(11) V této rovině je předpokladem nastoupení udržitelného vývoje důslednější provázání celé vládní politiky sociálně ekonomického rozvoje právě z hlediska ochrany životního prostředí. Je nutno konstatovat, že zásadní hodnotová reorientace obyvatelstva směrem k větší citlivosti vůči problémům životního prostředí u nás dosud nenastala. Důvodů je celá řada:

pocit konzumního neuspokojení z doby reálného socialismu (jedním z dědictví této éry je rozšířené očekávání vysokých konzumních aspirací při nízké kupní síle. Lidé se pak spokojují s imitacemi západního konzumu například v podobě ojetých aut či zastaralých spotřebičů, které jsou lacinější, ekologicky však na nižší úrovni než současný konzum západní.)

vliv západních vzorců masové spotřeby (také zde jsou toky zboží mylně ztotožňovány se stavem, tedy s kvalitou života. Jen málo se však u nás děje pro to, aby spotřeba byla orientována více do služeb a nemateriální sféry, aby i hmotná spotřeba byla energeticky a materiálově odlehčena, aby ekonomický růst byl provázen poklesem energetické a surovinové náročnosti.)

převažující pocit, že neekologické jednání se dosud vyplácí,

převládnutí jiných, existenčně významnějších problémů,

pocity bezradnosti a nevýznamnosti individuální angažovanosti,

formální přihlášení vlády k zásadám trvale udržitelného rozvoje není provázeno spolehlivými a dostatečně důraznými signály o skutečné reorientaci vlády na udržitelnější způsoby rozvoje,

šíření negativních vzorců chování masmédii,

pocity marnosti úsilí o nápravu v korupčním prostředí,

neschopnost státní správy se přeorientovat z role restrikční na roli partnerskou a podpůrnou

(12) Výchova k větší citlivosti vůči životnímu prostředí a k udržitelnému způsobu života je přitom velice delikátní záležitostí. Je-li prováděna jen formálně, vede přímo k opaku zamýšleného cíle. Rozhodně ji nelze redukovat jen na výchovu dětí a mládeže (i když ta je zcela zásadní). Velká část starostů měst a obcí je ekologicky negramotná, o řadě poslanců a senátorů ani nemluvě. Citelně chybí výchova úředníků na všech stupních. Pokud má být věrohodná, nemůže výchova v rovině teoretické vychovávat k něčemu, co orgány státu a samosprávy leckdy svou politikou fakticky popírají a nejednou bagatelizují a zesměšňují. Zatím se nedaří zvýšit účinnost environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. Je zde mnoho nedořešených problémů:

není vybudován funkční systém environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty,

ve školním vzdělávání není vyčleněn samostatný povinný předmět environmentální výchova ani výchova k udržitelnému rozvoji, integrace aspektů udržitelného rozvoje do stávajících předmětů je zatížena přílišným formalismem, samotní učitelé bývají málo motivováni a často i málo připraveni k přednášení právě této látky a jejich lhostejnost, případně neznalost, se přenáší i na žáky,

občanská hnutí a iniciativy mají sice rozpracovaný vzdělávací program, nedaří se jim však přitáhnout pozornost širšího publika (přesvědčují skupinky přesvědčených),

na úrovni státní správy a samosprávy jsou ekologické vědomosti požadovány pouze od pracovníků příslušných referátů, jejichž pozice nebývá vzhledem k jiným referátům právě nejsilnější,

na úrovni politických stran a jejich programů mají ekologické body často jen čistě deklarativní charakter a vzniká dojem, že jsou v programech brány jen jako volební trik,

dosud osvědčené způsoby výchovy nejsou dostatečně propagovány,

existuje snaha kriminalizovat ekologické aktivisty

(13) Žádoucí hodnotovou orientaci významnější části populace v příštích deseti či dvaceti letech lze očekávat, bude-li již dnes převažující orientace na maximalizaci soukromého zisku kultivována ušlechtilejšími pohnutkami. Nejedná se o záležitost ideologickou, ale zcela praktickou. Motiv maximalizace úzce chápaného zisku často oslabuje identifikaci populace s místem, v němž žije, a odvádí pozornost od mimoekonomických aspektů života včetně jeho kvality, zejména zdraví a kulturní úrovně. To úzce souvisí mimo jiné se vztahem ke krajině a s dalšími ekologicky relevantními postoji (ochota věnovat svůj čas a svou energii jiné než ziskové činnosti, ochota zapojit se do kolektivní akce aj.).

(14) Především je však nutno mít na paměti, že samotná výchova k žádoucí hodnotové reorientaci zůstane pouze platonická, pokud nebudou existovat regulativy, které znevýhodní ekologicky nešetrné jednání. Lidé se chovají ekonomicky, a proto je zapotřebí nastavit parametry pro jejich rozhodování tak, aby ekologičtější skutečně pro ně znamenalo též ekonomičtější. Rozhodující roli v tom musí sehrát postupná fiskálně neutrální ekologická daňová reforma. Ta musí být doprovázena odpovídajícím přesměrováním dotační politiky směrem k ekologicky citlivým projektům a technologiím, stejně tak jako cílevědomým, komplexním a především sociálně citlivým přístupem k postupnému, ale nekompromisnímu útlumu ekologicky nejškodlivějších činností.

4.3 Silné a slabé stránky, příležitosti a ohrožení stavu a vývoje v České republice

(1) Z výše uvedené analýzy byly identifikovány následující základní faktory pro SWOT analýzu, popsané v příloze P2.

(2) Silné stránky

poloha České republiky v mírném klimatickém pásmu s příznivými podmínkami pro zemědělství, lesnictví, vodní hospodářství i bydlení obyvatelstva,

pestrá geologická stavba podloží, vytvářející spolu s předchozí charakteristikou předpoklady pro vysokou druhovou pestrost rostlin a živočichů, vysokou diverzitu ekosystémů, krajinných typů, pro vysokou ekologickou stabilitu krajiny,

značné zásoby některých surovin, jako uhlí, keramických jílů, stavebního a dekoračního kamene, vápence, kaolinu,

poloha mimo hlavní geologické zlomy a oblasti se zvýšenou seismicitou, tedy mimo oblasti ohrožované (i v Evropě) sopečnou činností a zemětřeseními,

poloha v „srdci Evropy“, odkud je relativně blízko do všech jejích zemí, umožňující zapojení České republiky do hospodářské a obchodní spolupráce bez enormních nároků na dopravu,

relativně hustá, funkčně a velikostně diferencovaná síť sídel včetně venkovských, umožňující bez velkých nároků na dopravu dobře zajišťovat zemědělskou výrobu, lesní a vodní hospodářství, rekreaci a cestovní ruch v kontaktu s přírodou a péči o krajinu,

poměrně velký (cca 33 %), i když regionálně diferencovaný podíl lesů na rozloze České republiky, příznivý pro klima, stav ovzduší, vodní hospodářství, rekreaci a produkci dřeva jako obnovitelný zdroj,

s tím související příznivé podmínky pro energetické využití biomasy, zejména na venkově,

hustá síť železničních tratí, umožňující potencionálně zvýšit podíl environmentálně příznivé železniční dopravy na dopravní obsluze osídlení oproti dopravě silniční,

příznivá vodohospodářská bilance přesto, že do země nepřitéká žádný vodnatější tok a poloha na rozvodí tří moří činí z České republiky naopak významnou pramennou oblast Evropy,

s tím související závislost čistoty našich vodních toků jen na našem chování, což ovšem činí Českou republiku až na nepodstatné výjimky zcela odpovědnou za stav vody odtékající přes státní hranice do sousedních zemí,

relativně slušná úroveň základního vzdělávání a základní kvalifikovanosti obyvatel v tradičních řemeslech a průmyslových oborech,

značné množství zachovalých kulturních památek, historických měst, obcí nebo jejich částí přispívajících k atraktivnosti České republiky jako atraktivní destinace cestovního ruchu,

relativně velký podíl (cca 16 %) plochy České republiky zaujímají národní parky, chráněné krajinné oblasti, národní přírodní rezervace, přírodní rezervace, národní přírodní památky, přírodní památky a další maloplošné kategorie přírodního nebo přírodě blízkého území s vysokou kvalitou zachovaného přírodního a kulturního dědictví, požívající ochrany ze zákona,

v posledních deseti letech byla vytvořena nová environmentální legislativa a nové struktury a orgány, disponující administrativními (Česká inspekce životního prostředí) i ekonomickými (Státní fond životního prostředí) nástroji k cíleným opatřením ke zlepšování životního prostředí,

(3) Slabé stránky

vysoký podíl výroby s malou přidanou hodnotou, vysoká energetická a materiálová náročnost, nedostatečné využívání druhotných surovin

nedostatečný rozvoj a transfer nových , environmentálně příznivějších technologií a výrobků

poloha v „srdci Evropy“ a tím i na křižovatce významných dopravních silničních, a leteckých koridorů, potencionálně ohrožujících území přetížením negativními důsledky tranzitní dopravy

upřednostňování ekonomických zájmů před zájmy sociálními a environmentálními; nerespektování existence záporných externalit

silný nárůst individuální a kamionové dopravy

eko-negramotnost v kombinaci s demografickým vývojem a psychologickými bariérami (nechuť, pohodlnost, nevědomost)

nevyužití potenciálu lidských zdrojů; neexistence systému řízení lidských zdrojů (včetně enviromentálního managementu, zejména ve státní správě)

stále ještě vyšší energetická a surovinová náročnost výroby oproti srovnatelným producentům technologicky vyspělých zemí,

značná „ekologická negramotnost“ většiny populace, ale i techniků, manažerů, úředníků veřejné správy, učitelů a dalších profesí se středoškolským a vysokoškolským vzděláním,

nechuť nebo neschopnost rychle se inspirovat v zahraničí a zavádět potřebné změny v myšlení a chování jinde obvyklé, trvající částečná izolovanost a provinciálnost občanů, podnikatelské sféry i některých státních institucí.

(4) Příležitosti - potenciály

lepší využití zděděného kulturního a přírodního dědictví a jeho atraktivity pro „měkké“ formy cestovního ruchu a zvětšení jeho podílu v ekonomické struktuře České republiky,

převzetí zkušeností, nástrojů a dovedností využitelných ke zlepšení životního prostředí při přípravě České republiky na přijetí do Evropské unie; přispění vlastními specifickými zkušenostmi ze „socialistické éry“ během procesu evropské integrace a budování evropských a globálních struktur ochrany veřejných zájmů a v nich životního prostředí před neetickými zájmy skupinovými a soukromými,

využití nezbytné další transformace právního řádu České republiky k důslednému nastavení legislativních, administrativních a ekonomických nástrojů veřejné správy k prosazení důsledného podřízení celé společnosti principům udržitelného vývoje,

narovnání deformací vlastnických vztahů k půdě, lesům, výrobním prostředkům, bytům a dalším fondům k odstranění stavu bezpráví a nezodpovědnosti, nevymahatelnosti práva při prohřešcích v hospodaření či nakládání s nimi (v pojetí strategie trojího vítězství),

efektivní politika rekvalifikace a zaměstnanosti, spojená se zaváděním nových služeb a technologií umožňujících přechod k informační společnosti,

růst nových generací, nezatížených minulou nevyhovující praxí a otevřených novým výchovným a vzdělávacím postupům, bude-li existovat schopnost je formulovat a aplikovat,

příliv nových zahraničních investic a potřeba obnovy domácího průmyslu poskytující prostor pro zavádění nových progresivních výrob a nejlepších dostupných technologií,

poloha na důležitých dopravních cestách Evropy přispívající k snadnějšímu dosažení spolufinancování rozvoje části naší dopravní infrastruktury z prostředků Evropské unie, sousedních zemí nebo jiného mezinárodního kapitálu,

možnost České republiky profitovat ze sílícího přesvědčení orgánů Evropské unie, že orientaci dotací do zemědělství je nutno změnit z podpory produkce na podporu mimoprodukčních funkcí zemědělství a lesnictví, na údržbu a kultivaci krajiny, bude-li tuto tendenci podporovat a přijde-li s využitelnými náměty a programy,

(5) Ohrožení

faktická příslušnost České republiky k bohatým zemím světa a deklarovaná snaha začlenit se do všech politických, kulturních, hospodářských a vojenských organizačních struktur euro-amerického prostoru činí Českou republiku potencionálním cílem útoků globálního terorismu, pokud se nebude účinně spolu se svými spojenci podílet na zlepšení podmínek života chudých zemí světa a spravedlivějšího rozdělování nákladů a výnosů globálního hospodářství,

možné nebezpečí skryté jak v závislosti na dodávkách ropy a zemního plynu ze zemí bývalého Svazu sovětských socialistických republik, Blízkého a Středního Východu, tak ve zranitelnosti přepravních cest pro tyto produkty,

ohrožení terorismem zdánlivě zvládnuté bezpečnosti jaderné energetiky - dosavadní systémy zabezpečení nepočítaly příliš s vědomým a cíleným útokem člověka zevně nebo dokonce z řad zaměstnanců, tedy se zlým úmyslem,

podobně i možné ohrožení systémů zásobování pitnou vodou z povrchových zdrojů a sama existence velkých vodních akumulací nad velkými středisky osídlení (Praha, Ostrava, Plzeň, Ústí nad Labem, Brno, České Budějovice,…),

možné masivní vlny migrantů ze zemí s válečnými konflikty a s hospodářskou a politickou nestabilitou jako jsou v současnosti země bývalé Jugoslávie, Svazu sovětských socialistických republik, Afghánistán, Palestina, Indie, Pákistán, Srí Lanka a země Afriky,

možná hrozba toho, že se Česká republika stane „odkladištěm“ starších, nevyhovujících technologií, pouze „montážním závodem“ s levnou pracovní silou evropských či světových výrobců, trhem ojetých vozidel dovážených „k dožití“ a skládkou odpadů a šrotu pro sousední země,

doposud nedůsledný boj s hrozivým nárůstem objemu odpadů a jeho nebezpečných vlastností,

nedůsledné uplatňování principů předběžné opatrnosti při zavádění nových výrobků, zejména produktů chemického průmyslu, biotechnologií, genové manipulace a dalších možných potenciálních zdrojů ohrožení biologické podstaty života, regeneračních schopností přírody a schopnosti biodegradace u odpadů,

demografický vývoj posledního desetiletí, charakteristický stárnutím populace rostoucí nezaměstnaností a nízkou porodností, nezaručující ani prostou reprodukci obyvatelstva země ohrožující hospodářský a sociální pilíř dlouhodobé udržitelnosti vývoje České republiky; to hrozí v blízké budoucnosti nedostatkem podílu ekonomicky aktivních obyvatel v porovnání s enormně vysokým podílem obyvatel v poproduktivním věku, se všemi důsledky pro ekonomickou zátěž generace ekonomicky aktivních, nevytvoří-li se dostatečné fondy pro překlenutí takového období a pro propopulační opatření; přitom česká společnost není mentálně vyspělá a připravená na nábor pracovních sil v zahraničí či z řad migrantů.

4.4 Vize, vztahy mezi zdroji a výrobou

4.4.1 Obecná vize trvale udržitelné společnosti

(1) Vize je představou o „udržitelném“ způsobu života v blízké či vzdálenější budoucnosti, která není přesně časově vymezena, je založena na vnímání současného stavu a vnitřní potřeby hledat jeho změnu k lepšímu.

(2) K základním atributům takové vize patří:

preference spolupráce před soutěživostí jako princip veškerého života společnosti; cílem veškerých snah je porozumění světu a starostlivá péče o jeho existenci

legislativní a institucionální pořádek zajišťující, že co největší počet hmotných a energetických toků je zacyklen na co nejmenším, člověku přehlédnutelném území (možnost vidět počátek a konec věcí a stopu, kterou jejich užití zanechává na duši i v krajině vůbec, umožňuje odpovědné chování jedince)

převažující typ osídlení ve formě menších měst (do 10000 obyvatel) a venkovských sídel (200 - 1000 obyvatel) v jejich zázemí s minimem přepravních nároků na tranzit přes území ostatních samosprávných hospodářských celků

hospodářský život zaměřený na dostatečné uspokojování základních potřeb a ne na jejich spotřební vytváření (neexistuje reklama jako manipulativní nástroj, ceny základních potravin, vody a bydlení jsou proti spekulacím limitovány státem)

orientace vědy a výzkumu na poznání souvislostí a hranic našeho nakládání s entitami světa, nikoli na další manipulaci s ním

vzdělávání pojaté primárně jako porozumění světu, nikoli jako výcvik v dovednostech; jeho základním principem je dělat radost druhému a neubližovat přírodě;

významná role univerzit, ostatních škol a kulturních institucí, ve kterých je formou studií, diskusí a uměleckého ztvárnění dosahováno většinově sdíleného konsensu v politickém životě společnosti; jednostranné skupinové zájmy neslučitelné s udržitelností a politické strany je reprezentující nemají místo v politickém životě společnosti

existence fungující místní a profesní samosprávné struktury s převahou prvků přímé demokracie ve společnosti; většina rozhodnutí je přijímána konsensuálně (míra konsensu závisí na závažnosti rozhodování); nikdo však při nich nesmí hájit věci prokazatelně odporující trvale udržitelnému způsobu života

veřejné rozhodování a ve vybraných případech veřejná správa rozhodující o (svou povahou) veřejných statcích jako jsou zdroje (voda, vzduch, půda, horniny, uspořádání prostoru) nebo příroda (živé druhy a ekosystémy i georeliéf a další stopy utváření Země) či kulturní stopa (díla umění, archeologické památky, zděděná podoba a struktura sídel a kulturní krajiny)

vedle veřejné kontroly směřování společnosti prostřednictvím vzdělávání, kultury, spolkového a náboženského života existující účinné nástroje k vyloučení asociálních jevů včetně represe (drogy, pornografie, rasizmus, sektářská a sobecká učení, ale i komerčně motivované nadržování a ovlivňování politického života společnosti), k ochraně přírodních a kulturních hodnot a proti nešetrnému zacházení s přírodními a environmentálními zdroji.

4.4.2 Vztahy mezi zdroji a výrobou z hlediska vize udržitelného rozvoje

(1) V uvedeném schématu je naznačena funkce udržitelné ekonomiky uzavřených cyklů s nulovými emisemi a s nulovými odpady, jejíž subsystémy jsou obrazem symbiotických vazeb v ekosystémech. Symbolika h < y označuje udržitelné nakládání s (obnovitelnými) přírodními zdroji, kde h vyjadřuje míru sklizně a y skutečný přírůstek; S je symbol pro entropii jako míry neuspořádanosti systému či míry energie nevyužitelné pro práci.

(2) Udržitelný rozvoj si lze představit jako naplnění uvedeného schématu - v situaci, kdy by reálná ekonomika odpovídala znázorněnému cyklu, by jediným odpadem byla entropie, jejímuž vzniku přirozeně nelze zabránit; určení množství tohoto odpadu je dáno metodikou měření entropie, přičemž je předpoklad, že případné negativní důsledky produkce odpadu tohoto typu se projeví pouze po velmi dlouhém období a obecně je tudíž možné ekonomiku uzavřených cyklů podle výše uvedeného schématu považovat za takzvaně trvale udržitelnou.

(3) Ve skutečnosti však zřejmě vždy budou do procesů vstupovat neobnovitelné zdroje a suroviny, vysokou mírou jejich recyklace s minimální energetickou náročností je však možné se uvedenému schématu přiblížit. Vize udržitelné ekonomiky je v souladu s představou udržitelného sociálního rozvoje i s hlediskem environmentálním. Společnost, resp. každý její jednotlivec má prospěch (užitek) jak z přímé spotřeby statků, tak i z celého procesu tvorby sekundární produkce (převažují pozitivní externality, tudíž nedochází k zápornému užitku). Procesy výroby, distribuce a spotřeby lidmi vytvářených statků se velmi blíží globálnímu přírodnímu „metabolismu“ - jedná se o „přírodě blízké“ procesy, pro něž základní zdroj energie představuje energie sluneční - entropie spojená s „výrobou“ této energie narůstá na Slunci a procesy na Zemi jí tudíž nejsou narušovány.

4.5 Vize udržitelného rozvoje České republiky

(1) Vize udržitelného rozvoje České republiky je představou o přechodu současného, dlouhodobě neudržitelného vývoje, do stavu optimální dynamické rovnováhy mezi vývojem přírody a krajiny, čerpáním přírodních zdrojů a sociálně ekonomickým vývojem, souvisejícím s uspokojováním legitimních lidských potřeb, a to jak v prostoru, tak i v čase. Tyto souběžné procesy je nutno vnímat v širším územním kontextu, než představuje státní území České republiky, neboť si lze stěží představit zdravý vývoj v České republice bez obdobného vývoje na celém evropském kontinentu a v celém světě. Naše společnost má za tento vztah odpovědnost na našem území, a proto se vize i strategie k jejímu přibližování vztahuje především k území České republiky.

(2) K základním atributům takové vize pro Českou republiku patří:

udržení či obohacení biologické diverzity a ekologické stability krajiny, vč. zachování kulturních stop a pozitivních výsledků její tisícileté kultivace a stabilizace přirozeného, na potenciál místa a polohy vázaného, funkčně a velikostně diferencovaného, kompaktního, ale i tradičně rozptýleného osídlení, zachovávajícího své kulturní hodnoty a rozvíjející se bez nadměrného čerpání přírodních zdrojů, záborů přírodního a poškozování životního prostředí,

s tím související posílení lokální, regionální a celostátní hospodářské „autarkie“, spočívající v dosažení „zacyklení“ co největšího počtu hmotných a energetických cyklů na co nejmenších, lidským měřítkům a schopnostem vnímání blízkých územních obvodech, negenerujících „zbytnou“ dopravu,

racionální, environmentálně orientovaná, kvalitně fungující dopravní a technická infrastruktura a obsluha území a osídlení, vhodně navazující na kontinentální dopravní a infrastrukturní koridory a sítě,

politicko-správní soběstačnost, založená na principu subsidiarity při správě věcí veřejných, umožňující zajistit maximální průhlednost a participaci občanů, při užívání administrativních i ekonomických nástrojů prosazování veřejných zájmů, při koordinaci a ochraně oprávněných skupinových a soukromých zájmů,

udržování příznivého společenského klimatu sociální soudržnosti, při níž rozhodující roli při zachování sociálního smíru hraje celoživotní výchova, vzdělávání a osvěta zajišťující obnovu úcty ke vzdělání jako hlubokému chápání vztahů a vazeb mezi člověkem a společností, člověkem a prostředím, k morálce, k posilování pochopení odpovědnosti za stav světa, k uvědomělé skromnosti (neplýtvání) při hmotné a energetické spotřebě, ke kooperativnímu, nikoliv jen kompetitivnímu či konkurenčnímu chování,

účelný, srozumitelný, přirozenému chápání práva blízký a vynutitelný právní řád; dostatečně silné, pohotové a účinné instituce ke správě veřejných záležitostí a k vymáhání nápravy; transparentní a předvídatelné postupy rozhodování,

autorita a prestiž České republiky na mezinárodní scéně daná vysokou kulturní, morální a politickou úrovní společnosti, fungováním jejích institucí, hospodářskou vyspělostí, kvalitou života obyvatel, dobrým standardem životního prostředí, činícím zemi atraktivní pro život i cestovní ruch, a důstojným podílem ČR na řešení evropských a globálních problémů udržitelnosti vývoje.

4.6 Indikátory udržitelného rozvoje - situace v České republice

(1) Pro posouzení aktuálního stavu a pokroku směrem k udržitelnosti slouží indikátory udržitelného rozvoje, které jsou ve stavu rychlého vývoje (viz například Indicators of Sustainable Development, OSN, 2001). Mezinárodní porovnání států pomocí četných indikátorů udržitelného rozvoje nevyznívá pro Českou republiky v řadě indikátorů příznivě (OECD Environmental Indicators, 2001, Human Development Report, 2001). V posledních letech je dokonce patrné významné zhoršování mezinárodního postavení České republiky v řadě indikátorů udržitelnosti, například v indikátoru investic do technologických inovací, v přejímání a šíření technologií, ve znalostech žáků středních škol atd.

(2) Poslední z uvedených bodů vize lze rovněž formulovat jako požadavek na zastavení dalšího propadu České republiky v jejím mezinárodním hodnocení prostřednictvím indikátorů udržitelného rozvoje směrem dolů (z míst pokročileji rozvinutých států v běžných indexech ekonomického, sociálního a environmentálního rozvoje na místa mezi státy, kde jsou podmínky pro takový rozvoj podstatně horší, než je tomu v České republice). Cílem je zde dosáhnout nebo udržet standardní vyspělost v oblasti vzdělávání a v oblasti ekonomiky zaměřené na znalosti, jež je schopna produkovat skutečné zlepšení životních podmínek na poli zdraví, životního prostředí, sociálního zajištění a ekonomické výkonnosti.

(3) Environmentální rozměr udržitelnosti byl v České republice zevrubně posouzen na mezinárodní úrovni (OECD 1999) s tím, že Česká republika má dosud značné mezery, dané mj. i tím, že po summitu v Rio de Janeiro v roce 1992 v České republice nenastal v řadě indikátorů prakticky žádný pokrok po řadu let.

5 Problematické oblasti, priority k řešení, cíle

5.1 Aktuální problémy udržitelnosti

(1) Převládající sen lidstva o neomezovaném ekonomickém bohatství je (s ohledem na výše uvedené důvody a vizi) žádoucí nahradit novým vzorem trvalé udržitelnosti. Trvalou udržitelnost nelze zajistit pouze vědeckou logikou a technologickými objevy. Praktické zajištění trvalé udržitelnosti vyžaduje zásadní změnu lidského myšlení v podobě přijetí nové etiky Země - etiky soustředěné na zachování biosféry. Tato nová globální etika může uspět jen tehdy, přijmou-li jí lidé za svou a budou-li podle ní jednat.

(2) Je třeba začít přehodnocovat ekonomickou teorii i praxi a sociální systém na základě následujících skutečností:

lidé chtějí štěstí, pohodu, pocit smyslu a seberealizace, ne pouze více věcí,

Země má omezené množství zdrojů, omezenou asimilační schopnost,

ekonomika a životní prostředí jsou složitě provázány a antropogenně měněná Země má omezenou schopnost udržovat nenahraditelné životodárné ekosystémy,

ekonomický systém musí začít zahrnovat všechny sociální a ekologické externality.

(3) Principy a požadavky udržitelného rozvoje se musí stát:

ústředním tématem hospodářské politiky (zahrnující i sociální, environmentální a další politiky) v jejím sektorovém, věcném i regionálním členění,

základem podnikových strategií rozvoje směrem k uzavřeným systémům čisté produkce,

ústředním tématem výchovy a vzdělávání.

(4) Prioritní environmentální oblastí vyžadující naléhavě řešení jsou formulovány na různých fórech různě (SPŽP 2001, COM(2001)264). Celkově lze shrnout:

odstranění disproporce mezi rostoucím objemem emisí znečišťujících ovzduší, půdu a vodu a ubýváním množství a kvality těch ekosystémů, které jsou schopné tyto emise vázat a zneškodňovat,

předcházení negativním změnám klimatu, zejména globálnímu oteplování a s tím spojeným změnám ve vodním režimu a destrukci ozónové vrstvy,

ohrožení kvality potravin (mj. dlouhodobými účinky toxických látek a zkrmováním hormonálních látek) a ohrožení zdraví (například snížením imunity a vzrůstem četnosti alergií v důsledku nízké kvality životního prostředí, odolnými kmeny původců některých chorob)

zrychlující se ztráty biodiverzity

rostoucí produkce odpadů

(5) Prioritní sociální oblastí je:

problematika nárůstu světové populace ve vztahu k disponibilním zdrojům pitné vody, zdrojům půdy pro zemědělskou výrobu, zdrojům potravin, surovin a energie,

odstraňování neodůvodněně vysokých rozdílů mezi bohatými a chudými oblastmi světa, bídy, snižující lidskou důstojnost, důvodů k růstu sociálního napětí, nebezpečí válek a jiných násilných konfliktů jako samozřejmý a trvalý úkol lidstva a jeho politických i hospodářských institucí, neboť každé jiné chování je dříve nebo později sebezničující,

předcházení důvodům k masivní migraci obyvatel z oblastí svého původu, svého přirozeného náboženského a kulturního prostředí v důsledku bídy a konfliktů do jiných náboženských a kulturních oblastí světa.

(6) V ekonomické oblasti je prioritním problémem mimo jiné:

přiznání hodnoty a tudíž i ceny přírodním ekosystémům a zdrojům samým o sobě a zajištění růstu této ceny s jejich čerpáním a rostoucí vzácností; tyto hodnoty je třeba nejen stanovit, ale učinit základem pro zdanění užívání těchto přírodních zdrojů přednostně před zdaněním lidské práce (přidané hodnoty);

narovnání vztahů mezi subjekty nešetrně využívajícími přírodní prostředí a zdroje a ostatními členy společnosti; cílem je zahrnutí externích škod do nákladů a cen výrob a činností jejich původců,

respektování postoje, že společensky přijatelná je jen objektivně ospravedlnitelná míra přerozdělování nákladů a výnosů z lidských aktivit.

(7) Také v České republice patří k hlavním atributům a problémovým okruhům trvalé udržitelnosti zachování sociálního smíru, předcházení vzniku neúnosně velkých rozdílů mezi kvalitou života různých sociálních skupin obyvatel a v různých regionech státu, zachování co nejpestřejších možností pro využívání přírodních podmínek umožňujících uspokojování oprávněných lidských materiálních, energetických, ale i duchovních potřeb při současném uchování přírody a jejich životodárných schopností a zdrojů pro další generace.

(8) Při volbě strategií trvalé udržitelnosti je při výše uváděných silných stránkách České republiky (kapitola 4.3), které je třeba uvážlivě využít, nutné cílevědomě odstraňovat nebo kompenzovat slabé stránky, využívat a rozvíjet uvedené příležitosti a odpovědně čelit, a to i aktivitami na mezinárodní scéně, uváděným ohrožením a pokud možno eliminovat.

(9) Podle závažnosti jednotlivých problémů současného vývoje lze stanovit dílčí strategie k přechodu na trajektorii dlouhodobé udržitelnosti zejména v těchto oblastech:

celoživotní výchova a vzdělávání, osvěta,

hospodářská, energetická a surovinová politika,

hospodaření v krajině, ochrana přírody a vod,

demografický vývoj a vývoj osídlení,

předcházení vzniku odpadů; nakládání s odpady,

doprava a dopravní obsluha; přepravní nároky,

odstraňování zátěží životního prostředí v problémových oblastech a místech,

právo a jeho vymahatelnost; systém veřejné správy,

ekonomický systém a ekonomické nástroje.

(10) Pro každou z těchto oblastí je možno formulovat jednu nebo několik strategií a na jejich základě následně formulovat dílčí programy a opatření vedoucí k jejich realizaci, stanovit indikátory pro monitorování účinnosti a úspěšnosti a určit subjekty odpovědné za jejich zajištění. Příklady možných programů jsou shrnuty v příloze P5.

5.2 Stanovení priorit pro zajištění udržitelnosti

(1) Agenda 21 jako hlavní dokument ze světové konference v Rio de Janieru v roce 1992 naznačila ve 40 kapitolách hlavní environmentální a sociálně-politická témata, která budou předmětem řešení v 21. století. Agenda 21 má 40 kapitol, z nich 14 je věnováno základním environmentálním problémům (z toho je pro Českou republiku relevantních jen 13 - odpadá totiž problematika přímého hospodaření s mořskými zdroji). Ostatní kapitoly pojednávají neopominutelné problémy sociální a ekonomické. Uspořádání témat musí přitom vycházet ze stupně ohrožení životních podmínek.

(2) Podíváme-li se na témata Agendy 21 z výše uvedeného hlediska, potom můžeme identifikovat jako nejzávažnější především způsoby hospodaření s energií. Energie je hlavní tepnou jak přírodního, tak sociálně-ekonomického vývoje. Průmyslová revoluce a zejména pak 20. století znamenaly přechod k fosilním palivům, jejichž spalování v dnešním rozsahu má velmi nepříznivé důsledky pro životní prostředí a zásadním způsobem ohrožuje kvalitu životodárného prostředí pro budoucí existenci lidstva.

(3) Trvale udržitelné hospodářství může být založeno na přednostním využívání průběžně dodávané sluneční energie a energie z dalších obnovitelných zdrojů, s maximálním omezením spalovacích procesů. Z toho vyplývá požadavek na zásadní omezení spalování fosilních paliv.

6 Strategie udržitelného rozvoje pro Českou republiku

6.1 Východiska k identifikaci cílů udržitelnosti v České republice

(1) Východiskem strategie udržitelného rozvoje České republice jsou lidské potřeby, jejichž dlouhodobé uspokojování je jádrem vize udržitelného rozvoje. Naplňování základních lidských potřeb (výživa, ošacení, bydlení, pracovní seberealizace atd.) prostřednictvím fungování tržního ekonomického systému patří a bude patřit i v budoucnu k jeho hlavnímu smyslu. Nejde však zdaleka jen o základní hmotné potřeby k důstojnému životu. Uspokojení základních materiálních potřeb jednotlivce je odrazovým můstkem k realizaci jeho vyšších sociálních a duchovních potřeb, zejména potřeby jeho tvůrčí seberealizace a společenského uznání. Tyto vyšší potřeby však v současném ekonomickém systému, v němž drtivá většina lidí patří do kategorie zaměstnanců, mohou být realizovány jen tehdy, bude-li se měnit tradiční nájemní zaměstnanecký poměr směrem k aktivní spoluúčasti zaměstnanců na strategickém rozhodování zaměstnavatelských institucí (například výrobních podniků, podniků služeb, škol atd.) a spoluúčasti na rozdělování výsledků u obchodních společností.

(2) Moderní kapitalistické tržní ekonomiky jsou ale charakteristické extrémním podněcováním nárůstu podílu samoúčelných, umělých, zbytných materiálních potřeb. Mechanismy podněcování zbytných potřeb prostřednictvím masivní komerční reklamy ve spojení s neukojitelnými lidskými tužbami po bohatství a moci v sobě skrývají zdroje příčin neudržitelného vývoje. Česká společnost (a lidstvo vůbec) má před sebou na začátku třetího tisíciletí jasnou volbu - buď pokračovat, podobně jako jiné tržní ekonomiky, ve svém hazardním chování usilujícím o maximální a neomezený ekonomický růst, který bude dále snižovat kvalitu životního prostředí, nebo se zamyslet a hledat novou morálku soužití s přírodou. Strategie udržitelného rozvoje proto musí navrhnout i konkrétní cíle na úrovni hodnotové reorientace lidí, nového chápání kvality života a podobně.

(3) Zdůraznění lidské dimenze jako zdroje neudržitelného vývoje (nenasytitelný konzum zbytných potřeb) i zdroje pro jeho změnu (kultivací duchovních potřeb s cílem nahradit ryze materiální orientaci) je základním východiskem celé strategie udržitelného rozvoje. Z toho vyplývá nesporná potřeba integrace přístupů sociálních a přírodních věd, jež může chápání výroby a spotřeby při naplňování kvalitního života posunout na novou, kvalitativně vyšší a mnohem účinnější rovinu.

6.2 Hlavní strategické cíle pro dosažení udržitelnosti

(1) Všechny dále vymezené strategické cíle je nezbytné plnit s vědomím jejich vzájemné provázanosti a podmíněnosti a opatření k jejich realizaci je třeba činit souběžně. Následující pořadí tedy nevyjadřuje pořadí důležitosti, všechny cíle jsou stejně významné.

trvalý sociální a ekonomický rozvoj, který zabezpečí nezbytné potřeby (zejména vzdělávání, ochranu a podporu lidského zdraví a základní sociální zabezpečení) všech obyvatel a který bude založen na nové hospodářsko-politické strategii oddělování ekonomického růstu od dopadů na životní prostředí a přizpůsobování ekonomických procesů potřebám zachování a obnovy zdravých ekosystémů,

integrace aspektů životního prostředí do ekonomického systému, zachování rozumně vysoké míry ekonomické soběstačnosti podporou vlastního hospodářství před zbytečnými dovozy,

přechod k udržitelnému systému hospodaření s energií, co největší podíl recyklace materiálu, preference využívání obnovitelných zdrojů a ponechání co největších zásob surovin příštím generacím,

podpora přírodě blízkého hospodaření v krajině včetně návratu vhodných částí území přírodě s obnovou základních životodárných funkcí přírodních ekosystémů,

zachování a rozvíjení harmonické, plošně úsporné sídelní struktury (s velikostní a funkční diferenciací odpovídající především přírodním podmínkám a zdrojům v okolí „spádového území sídel“, s přiměřeným ekonomickým profilem, co nejméně závislým na dálkových transportech vody, potravin, surovin a energie), zvýšení podílu veřejné dopravy v dopravní obsluze osídlení, zvýšení podílu železnice na nákladní přepravě oproti dopravě silniční,

podpora místním Agendám 21, demokratickým a participativním formám rozhodování ve společnosti i ve výrobě, včetně vhodné reformy státní správy

integrace vzdělávání, výchovy a osvěty k udržitelnému rozvoji do společenského systému, obnova celostního interdisciplinárního vzdělávání,

6.3 Specifikace způsobů dosahování strategických cílů

(1) Výše uvedené hlavní strategické cíle jsou v tomto oddíle podrobněji specifikovány spolu s návrhem způsobů jejich dosažení.

6.3.1 Trvalý sociální a ekonomický rozvoj, přizpůsobování ekonomických procesů potřebám zachování a obnovy zdravých ekosystémů

(1) Reforma české ekonomiky od roku 1989 nezabezpečila většině obyvatel České republiky odpovídající kapitál. Nízká mobilita pracovních sil, nedostatek kapitálu, nereformovaný sociální a penzijní systém, nízké mzdy ve státní správě a školství a nereformovaný vzdělávací systém brání rychlejšímu sbližování ekonomické úrovně se zeměmi Evropské unie, vedou k nízké inovační schopnosti, nízké dynamice a adaptabilitě české ekonomiky. Navíc neetická privatizace způsobuje a bude způsobovat deficity veřejných prostředků.

(2) Dlouhodobým cílem strategie udržitelného rozvoje České republiky je proto trvalé zabezpečování základních potřeb občanů. Při očekávání brzkého členství v EU lze jako dlouhodobý cíl formulovat strategický záměr sbližování kvality života obyvatel České republiky s průměrem Evropské unie. Tento záměr je založen na nové hospodářsko-politické strategii účinného oddělování ekonomického růstu od dopadů na životní prostředí.

(3) K dosažení tohoto strategického záměru v horizontu 10 - 15 let, v souladu s vizí udržitelnosti (uspokojování základních potřeb lidí - výživa, ošacení, bydlení, vzdělávání, zdravotní a sociální zabezpečení), je nezbytné:

vyvíjet ekonomický tlak na poskytování cenově dostupných potravin (například cestou stanovení maximálních rabatů obchodníkům s potravinami k výrobním cenám zemědělců),

považovat bydlení za částečný veřejný statek a poskytovat nájem nebo pořízení přiměřených bytů za cenově dostupných podmínek,

zajistit, aby předmětem veřejného rozhodování a ve vybraných případech i veřejné správy byly veřejné statky, ať už jako životní prostředí (voda, vzduch, půda, horniny, uspořádání prostoru, přírodní druhy a ekosystémy i georeliéf a další stopy utváření Země), či jako kulturní dědictví (významná díla umění, archeologické památky, zděděná podoba a struktura sídel a kulturní krajiny),

zajistit dostupnost vzdělávání, základní zdravotní péče a sociálního zabezpečení všem potřebným,

podporovat přechod na fondový systém v rámci penzijního systému.

(4) Uspokojování základních potřeb otevře cestu k uspokojování vyšších lidských potřeb, zejména tvůrčí seberealizace.

6.3.2 Integrace aspektů životního prostředí do ekonomického systému

(1) Dlouhodobým cílem strategie zahrnutí aspektů životního prostředí do ekonomického systému je :

v rovině etické: uznání životodárných služeb přírody v systému lidských hodnot v nové hodnotové dimenzi (jejíž základní charakteristikou je překročení subjektivního neoklasického pojetí ekonomické hodnoty směrem k uznání vnitřní hodnoty přírody);

v rovině makroekonomické: uznání nositelů životodárných služeb přírody jakožto přírodního kapitálu a jeho zahrnutí do národního účetnictví;

v rovině mikroekonomické: zavedení konkrétní platby (daně) za ztrátu nositelů životodárných služeb přírody a její zahrnutí do cenového systému a ekonomického rozhodování;

(2) Cíle pro naplnění této strategie v horizontu 10-15 let jsou:

integrace životního prostředí do ekonomického systému reformou daní, která zahrne:

platby za ztrátu nositelů životodárných služeb přírody a jejich zahrnutí do cenového systému,

zdanění energie a zdrojů ještě před jejich využitím v ekonomickém systému,

důsledné zpoplatnění všech emisí a forem znečišťování ŽP (internalizace externalit);

podpora výroby z místních zdrojů pro místní potřeby (která je z hlediska udržitelnosti dalšího rozvoje nejracionálnější formou ekonomického života);

omezení závislosti na dovozu a omezení výroby pro vývoz do vzdálených oblastí (které jsou neekonomické a ospravedlnitelné jen ve výjimečných případech);

přechod k nové ekonomice založené na chápání environmentálních limitů udržitelného rozvoje a na moderních informačních a komunikačních technologiích;

selektivnější politika v oblasti přímých zahraničních investic (analýza vlivu očekávaných zahraničních investic na export a import a podpora investic s domácími subdodávkami) i v oblasti dovozů zbytných luxusních zboží.

(3) Ke splnění těchto cílů je nezbytné podporovat vzdělávání a rozvoj malého a středního podnikání, zejména podporovat samosprávné způsoby podnikání, které umožní zaměstnancům pracovat nejen pro mzdu, nýbrž realizovat také vyšší lidské potřeby (podnik je samosprávný, pokud pravomoc a odpovědnost nesou lidé pracující ve firmě a tito lidé pracující ve firmě se také rovným dílem podílejí na čistých výsledcích produkce; naopak ti kdo stojí mimo firmu, například ti, kteří poskytují kapitál, nemohou mít rozhodovací pravomoc a odpovědnost a nemohou si proto přivlastňovat žádnou jinou část celkového či čistého produktu než pouze smluvně zakotvený úrok za půjčený kapitál; zatímco v současných kapitalistických firmách kapitál najímá práci, potom v samosprávných firmách práce najímá kapitál).

6.3.3 Udržitelný systém hospodaření s energií, recyklace materiálu, využívání obnovitelných zdrojů a surovin

(1) Energetické firmy, stejně jako velké hutní a strojírenské firmy byly zakládány často s podporou státu jak z důvodů strategických, tak i z důvodu provázání nejsilnějšího průmyslového odvětví s politikou. Po dobu více než sto let si tyto firmy, původně případně i veřejné podniky, budovaly vztahy se státem natolik, že jej dnes v mnoha směrech ovládají. Tato skutečnost, spolu s nepřijatelným způsobem nakládání s přírodními zdroji, podstatně omezuje aktivity v oblasti nakládání s energií i materiálem v souladu s principy udržitelného rozvoje.

(2) Dlouhodobým cílem, v souladu s vizí trvale udržitelné společnosti, je zajistit potřeby lidstva v oblasti zásobování energií a využívání přírodních zdrojů (obnovitelných i neobnovitelných) pomocí technik, technologií a systémů blízkých přírodním procesům, které jsou téměř výhradně založeny na energii Slunce a na opětném využívání hmoty. Dostupnost téměř bezodpadových technologií umožňujících necentrální výrobu energie právě v okamžiku její potřeby u koncového spotřebitele je zároveň i nezbytnou podmínkou pro uvolnění sociálního napětí pramenícího z ovládání energetických přírodních zdrojů a energii produkujících zařízení malými skupinami lidí. Zároveň se tím společnost paradoxně přiblíží teoriím o dokonale tržním prostředí.

(3) Cíle pro naplnění této strategie v horizontu 10-15 let jsou:

integrace politiky úspor energie a využívání obnovitelných zdrojů energie do všech resortních politik a do ekonomického systému:

cílevědomou aplikací technologií úspor energie a využíváním obnovitelných zdrojů energie ve všech oblastech činnosti, zejména prostřednictvím kombinace osvěty, výchovy a ekonomických nástrojů (daně a účelově vázaná podpora),

zdaněním energie a zdrojů ještě před jejich využitím v ekonomickém systému,

důsledným zpoplatněním všech emisí a forem znečišťování ŽP (internalizace externalit);

omezení závislosti na dovozu energetických surovin (zejména ropy a zemního plynu) systematickou podporou snižování spotřeby a podporou využití tuzemských zdrojů primární energie, zejména technologií využívajících sluneční energii k výrobě tepla a energii biomasy v podobě pevných i kapalných paliv;

přesměrování státních podpor v průmyslové oblasti a podpory středního a malého podnikání na jediný druh státní podpory - podporu úspor energie, vývoje úsporných technologií, využití obnovitelných zdrojů energie a technologií pro jejich využívání;

cílevědomé plánování a nahrazování dožívajících energetických zařízení (zdrojů) necentrálními systémy s maximálním využitím obnovitelných zdrojů energie;

druhotné zdroje (odpady) v maximální možné míře využívat s minimální ztrátou entropie, to jest opětovné neenergetické využití materiálu a surovin;

podpora vědy, výzkumu a vývoje technologií pro dosahování vyšších úspor energie a efektivnějšího využívání obnovitelných zdrojů energie;

(4) K naplnění uvedených strategií a cílů je nezbytné pochopení a následná spolupráce celé společnosti, a to především pochopení skutečnosti, že nízké ceny energie nejsou dobrým krátko- ani střednědobým cílem, ani zárukou ekonomické prosperity. I vysoké ceny energie mohou vést ke zlepšení kvality života každého jednotlivce, jedná-li se o energii z tuzemských zdrojů a zejména o energii obnovitelnou. Nezbytnou podmínkou je necentrální charakter výroby této energie. Je nutné pomoci prosadit široké povědomí o tom, že výše uvedené strategie a cíle jsou naplněním strategií trojí výhry - snížení spotřeby jednotlivce a jeho ekonomické zátěže, snížení dovozu energetických surovin, podstatné snížení emisí a stabilizace a podpory domácího podnikatelského sektoru.

(5) Z hlediska udržitelného rozvoje a z hlediska prostého přežití má podstatný (mnohem více než oblast využívání energie) význam hospodaření s vodními zdroji. Přestože je péče o vodní zdroje, jakožto o zásadní obnovitelný zdroj, zcela prvořadá, stále je slabým místem. Hospodaření s vodními zdroji v souladu s principy udržitelného rozvoje předpokládá zejména trvalou a systematickou péči o místní zdroje (v ČR se podílejí na celkové spotřebě 13 %); trvalou péči o podzemní vody a jejich preferenci pro využití jako pitné vody, trvalé zvyšování retenční schopnosti krajiny a návratu vody do krajiny. Příspěvkem k udržitelnému hospodaření by se měl stát návrat vodních toků do přirozeného režimu a nerozšiřování jejich hospodářského využívání.

6.3.4 Podpora přírodě blízkého hospodaření v krajině

(1) Dlouhodobým cílem je ve shodě s politikou EU dosáhnout přírodě blízkého hospodaření v krajině a zvyšovat tak její kulturně estetickou hodnotu, posilovat její ekologickou stabilitu, uchovávat a na řadě území zvyšovat biologickou rozmanitost, zajišťovat a zvyšovat hydrologickou stabilitu území a v neposlední řadě chránit a obnovovat přirozené vlastnosti půdy.

(2) Předpokladem k tomu jsou dobré přírodní podmínky, relativně vysoká ekologická stabilita a biodiverzita a vysoký podíl lesů coby přirozeného typu ekosystému našeho území. Tento stav je udržován hustou sítí chráněných území přírody a na celém území státu podporován vymezeným a právně chráněným územním systémem ekologické stability.

(3) Pro naplňování tohoto cíle v horizontu 10 - 15 let je nutné zejména:

doplnit síť chráněných území přírody o stanoviště chráněná v zájmu Evropských společenství NATURA 2000 a vytvářet Evropskou ekologickou síť (ECONET);

zavést systém správné zemědělské praxe a usnadnit i vyžadovat naplňování jeho zásad;

podporovat ekologické formy zemědělství, lesnictví, rybníkářství a ostatní činnosti ve vodním hospodářství a posilovat tak význam mimoprodukčních funkcí těchto činností pro biologickou rozmanitost, ekologickou stabilitu, estetický vzhled a obytnost krajiny a zdraví a duševní pohodu člověka.

(4) Vedle dosavadních osvědčených nástrojů (jako jsou programy podpory pastevectví a chovu skotu v zemědělsky méně produkčních oblastech, podpory zatravňování a zalesňování, podpory zvýšeného podílu přirozené skladby lesních porostů, a programy Péče o krajinu, Revitalizace říčních systémů a do velké míry i Program obnovy vesnice, vytváření územních systémů ekologické stability) je však třeba užít dalších nástrojů. Výše uvedeným žádoucím činnostem je třeba vyjádřit podporu v daňovém systému a v systému přímé i nepřímé stimulace, regulace a oceňování zemědělské a lesnické produkce a dalších služeb poskytovaných těmito činnostmi. Proto je významným úkolem nejbližších let též vytvořit a do ekonomického života společnosti zavést systém oceňování environmentálních zdrojů a zejména ekosystémů jako poskytovatelů životodárných funkcí.

(5) Vedle dosažení přírodě blízkého hospodaření v krajině je uskutečnění tohoto cíle též předpokladem změny životního stylu a jeho přizpůsobení možnostem přírodních procesů.

6.3.5 Zachování a rozvíjení harmonické, plošně úsporné sídelní struktury, zvýšení podílu veřejné dopravy v dopravní obsluze osídlení, zvýšení podílu železnice na nákladní přepravě proti dopravě silniční

(1) Dlouhodobým cílem k naplnění strategického záměru „zachování a rozvíjení harmonické a plošně úsporné sídelní struktury“ je též podpora tercializace venkova, to jest podpora zpracování místní produkce potravin, podpora výroby tradičních místních výrobků a podpora místní a regionální sítě jejich prodeje, jakož i podpora měkkých forem cestovního ruchu včetně agroturistiky.

(2) Výchozím předpokladem k tomu je příznivá poloha v srdci Evropy, hustá a funkčně diferencovaná síť sídel, hustá a v minulosti dobře založená dopravní infrastruktura (z hlediska udržitelnosti zejména železniční síť) a v oblasti cestovního ruchu i velké bohatství kulturních památek a dlouhá tradice oddychového a léčebného lázeňství.

(3) Pro naplňování tohoto cíle v horizontu 10 - 15 let je nutné zejména:

pokračovat v naplňování cílů obnovy venkova (to jest: podporovat uchování a rozvoj společenského a duchovního života na venkově, vytvářet nezemědělské pracovní příležitosti, rozvíjet potřebnou technickou a občanskou vybavenost sídel včetně školství, zdravotní péče a veřejné dopravní obsluhy, v urbanistickém a architektonickém rozvoji uchovávat venkovský ráz osídlení a místní tradice a slaďovat rozvoj obce s rehabilitací okolní zemědělské krajiny);

výrazněji alokovat užití podstatné části daňového výnosu do míst jeho původu;

v místních záležitostech přiblížit systém výkonu veřejné správy místu rozhodování a umožnit účast veřejnosti v těchto rozhodovacích procesech.

(4) Vedle stávajícího Programu obnovy venkova, programů Evropské unie SAPARD a připravovaného programu LEADER, je žádoucí naplňování výše uvedených cílů podpořit odpovídající reformou daňového systému a reformou systému státní správy včetně přijetí tomu odpovídajících právních předpisů.

(5) Uskutečněním cíle dojde k zatraktivnění života na venkově a následně k zastavení úbytku jeho obyvatel. V důsledku toho budou vytvořeny předpoklady k uchování jedinečné sídelní struktury, k odstranění tlaku na rozrůstání měst, ke snížení přepravních nároků, k přiblížení materiálových, energetických a finančních cyklů do povědomí veřejnosti a tím i k vytvoření předpokladů odpovědného svobodného chování občanů.

(6) Dlouhodobým cílem strategie „zvýšení podílu veřejné dopravy v dopravní obsluze osídlení“ a „zvýšení podílu železnice na nákladní přepravě proti dopravě silniční“ je zejména:

vytvořit systém husté sítě cenově dostupné integrované veřejné dopravy,

dopravu ve velkých městech odlehčovat systémem okrajových záchytných parkovišť navázaných na integrovanou veřejnou dopravu,

budovat cyklostezky a odstraňovat bariéry pro osoby se sníženou pohyblivostí,

modernizovat systém veřejné i nákladní dopravy užitím ekologicky šetrných dopravních prostředků,

snížení přepravní náročnosti národního hospodářství,

odstranit vysoké ekonomické zvýhodnění silniční dopravy zvýšením investic do železniční dopravy a odpovídajícím zpoplatněním silniční dopravy.

(7) Pro naplňování tohoto cíle v horizontu 10 - 15 let je nutné zejména:

výrazněji zpoplatnit provoz automobilů zejména vozidel nad 3,5 tuny (které mají výrazný negativní vliv nejen na životní prostředí, ale i na stav silniční sítě),

zásadně posílit opravy silnic a železnic minimálně v rozsahu zachování provozuschopné silniční a železniční sítě,

modernizovat železniční tratě a doplňovat je o chybějící železniční zastávky, úseky a spojky,

zvyšovat bezpečnost dopravy a zvýšit dohled nad dodržováním dopravních předpisů včetně zvýšení postihů za jejich porušování, zvýšit dohled nad technickým stavem vozidel,

zvyšovat podíl kolejové dopravy na hromadné veřejné dopravě, stavět nové tratě metra a tramvají, zavádět trolejbusové trasy, cyklistické stezky, cesty pro chodce a pěší zóny,

podporovat systémy kombinované nedoprovázené kontejnerové nákladní dopravy s těžištěm v modernizované železnici,

budovat nové páteřní dopravní systémy, navázané na evropské dopravní multimodální koridory, jen v případě nepřekročení únosnosti negativních vlivů na životní prostředí,

podporovat výzkum a vývoj nových dopravních systémů a prostředků energeticky a materiálově úsporných a šetrných k životnímu prostředí a zdraví lidí.

(8) Uskutečnění těchto cílů souvisí s přechodem k udržitelnému systému hospodaření s energií a využívání přírodních zdrojů, integrací aspektů ŽP do ekonomického systému a přímo podporuje rozvíjení harmonické sídelní struktury a rozvoj venkova. Přispěje k ozdravění životního prostředí a ochraně zdraví lidí.

6.3.6 Podpora demokratických a participativních forem rozhodování ve společnosti i výrobě, včetně reformy veřejné správy, zavedení strategického plánování, podpora místních Agend 21

(1) Dlouhodobým cílem je nasměrování společnosti k udržitelnému rozvoji. To vyžaduje uplatnění nových demokratických mechanismů, včetně participativních forem rozhodování, které umožní integrovat zkušenosti i zájmy co nejširší komunity a následně pak její větší a širší identifikaci s cíli udržitelného rozvoje. K uplatnění takových forem rozhodování je nutné přejít od pouhé informovanosti, přes účast veřejnosti na rozhodování k samosprávné demokracii.

(2) K dosažení těchto strategických záměrů v horizontu 10 - 15 let je potřebné:

legislativně umožnit a institucionálně zajistit účast veřejnosti na rozhodování - to jest vedle přijetí odpovídajících právních norem, zajištění informovanosti a podpory nových informačních a komunikačních technologií též podporovat rozvoj třetího (nevládního) sektoru na bázi partnerství

zajistit podíl veřejnosti na rozhodování ve výrobní sféře, to jest zavést (dle typu podniku) podnikové rady či samosprávy

vytvořit transparentní a efektivně fungující systém veřejné správy, to jest reformovat správní právo a zkomprimovat právní normy do několika málo kodexů, jasně vymezit odpovědnosti s uplatněním principu subsidiarity, na úrovni ústředních orgánů vytvářet koncepce a politiky, na úrovni nižších článků soustředit výkon státní správy, uplatňovat princip meziresortní spolupráce a zpětné vazby kontrolních orgánů a veřejného mínění, na všech úrovních naplňovat požadavek „stát jde příkladem“ a zavést osobní odpovědnost za rozhodnutí ve veřejné správě

(3) Dlouhodobým cílem v oblasti místních Agend 21 je uplatňování zásad principů udržitelného rozvoje ve všech správních celcích ČR na základě vlastních strategií udržitelného rozvoje a jim odpovídajících rozvojových plánů zpracovaných a realizovaných za účasti veřejnosti.

(4) Velké množství problémů i jejich řešení, obsažených v Agendě 21, má své kořeny na místní úrovni, takže podíl a spolupráce místních úřadů je zásadním faktorem určujícím úspěšnost realizace cílů udržitelného rozvoje. Nejnižší články veřejné správy proto sehrávají důležitou roli ve výchově i aktivizaci veřejnosti. Musí proto vstoupit do dialogu s občany, místními organizacemi i místními podniky a přijmout a rozvíjet "místní Agendu 21".

(5) K naplnění této vize je v horizontu 10-15 let zapotřebí:

začlenění povinnosti uplatňovat principy udržitelného rozvoje do stávající i vytvořené legislativy (především zákona o obcích a krajích, ale také všech souvisejících, například stavební zákon a dalších, posuzování všech záměrů z hlediska jejich vlivu na ŽP a tak dále),

podporovat a ekonomicky zajistit iniciativy místní Agendy 21, a k tomu vytvořit a institucionálně zabezpečit systemizovaná místa ve veřejné správě,

motivovat a vést obce a regiony ke zpracování a uplatnění vlastních strategií udržitelného rozvoje ve spolupráci s podnikateli, nestátními neziskovými organizacemi a dalšími skupinami obyvatel včetně jednotlivců, a zajistit k tomu informační, odbornou a metodickou podporu na národní a regionální úrovni,

začleňovat principy udržitelného rozvoje do všech rozvojových dokumentů, ve veřejných vystoupeních politické reprezentace zdůrazňovat význam udržitelného rozvoje jako normy sociálního chování ve společnosti a šířit příklady dobré praxe a zkušenosti, zajišťovat mezinárodní spolupráci.

(6) Naplněním těchto cílů bude posílena demokratická společnost a bude zvýšena kvalita života pro většinu obyvatel.

6.3.7 Informovaná, vzdělaná, odpovědná a aktivní veřejnost

(1) Dlouhodobým cílem je dosáhnout stavu, kdy budou lidé cítit odpovědnost za sebe a své okolí a dokáží činit zodpovědná rozhodnutí postavená na patřičných znalostech, kdy si osvojí potřebné dovednosti pro uplatňování principů udržitelného rozvoje v praxi a kdy budou mít k uplatňování principů udržitelného rozvoje aktivní postoj.

(2) Pro naplňování tohoto cíle v horizontu10 - 15 let je nutné zejména:

reformovat formální systém výchovy a vzdělávání - to jest zdůraznit posun k rozvoji osobnosti, rozšíření o ekologický pilíř, zavedení integrujících celků učiva, odpovídající příprava pedagogických pracovníků, integrace školy do místní komunity, zdůraznění výchovy zkušeností a prožitkem především v přírodním prostředí, šetrný provoz vzdělávacích institucí jako vzor, integrace výchovy, vzdělávání a osvěty k udržitelnému rozvoji do škol všech stupňů - od mateřských škol po vysoké a do mimoškolních aktivit,

vytvořit ucelený systém neformálního šíření výchovy, vzdělávání a osvěty k udržitelnému rozvoji v partnerství státních i nestátních institucí na všech stupních řízení veřejné správy - zajištění systematické grantové a dotační politiky vůči nevládním nevýdělečným organizacím a specializovaným zařízením (knihovny, muzea, ZOO a podobně), obcím, médiím a podobně činným v oblasti VVO k udržitelnému rozvoji, vytváření podmínek pro partnerství mezi veřejnou správou a ostatními sektory, rozvíjení sítě ohnisek dobré praxe, podpora výchovy v rodině,

vytvořit ucelené regionální systémy environmentální výchovy, vzdělávání a osvěty - to jest začlenění systému výchovy, vzdělávání a osvěty k udržitelnému rozvoji do rozvojových dokumentů regionů a obcí ve všech krajích, případně i ve větších městech, zajištění výchovy, vzdělávání a osvěty k udržitelnému rozvoji na úrovni krajů, (institucionální, finanční a další),

začlenit aspekty udržitelného rozvoje s důrazem na environmentální vzdělávání do systémů profesního vzdělávání a přípravy pracovníků veřejné správy, podnikové sféry, nevládních organizací a sdělovacích prostředků,

zajistit kvalitní a systematické informační a osvětové působení na veřejnost především prostřednictvím hromadných sdělovacích prostředků,

zabezpečit odborné vzdělávání v jednotlivých oblastech udržitelného rozvoje a přípravu odborníků pro komunikaci a výchovu v oblasti udržitelného rozvoje,

posílit informační a metodické zázemí na národní úrovni, přenos zkušeností v národním a mezinárodním měřítku.

(3) Realizací výše uvedených cílů se dosáhne toho, že:

bude vychovávána zdravější populace, budou potlačeny patologické jevy v osobním i sociálním chování a osobnost člověka bude rozvíjena jako celek,

bude se více rozvíjet občanská společnost,

bude posílen princip partnerství jako jeden ze základních předpokladů udržitelného rozvoje,

dojde k úspoře prostředků vynakládaných dnes na jednotlivé, neprovázané aktivity.

(4) Pro uskutečnění strategického záměru je třeba rozlišit veřejnost na cílové skupiny a podskupiny. Nejdůležitějšími cílovými skupinami jsou výchovní pracovníci školních i mimoškolních zařízení, redaktoři všech typů sdělovacích prostředků, pracovníci a představitelé veřejné správy všech stupňů, činitelé neziskových organizací, církví a podnikoví manažeři.

6.4 Institucionální předpoklady dosahování cílů udržitelnosti

(1) Tyto strategie je potřeba rozpracovat do konkrétních programů a souborů opatření, přiřadit jim konkrétní nositele zodpovědní za jejich plnění, indikátory k monitorování úspěšnosti a účinnosti, docílení zpětné vazby a k formulování případných korekcí při nízké efektivitě. Přitom je třeba brát v úvahu všechny rozhodující aktuální problémy a dané možnosti. Příklad možného souboru vhodných programů je uveden v příloze P4, kde jsou tematicky seskupeny z hlediska využití státní správou.

(2) Pro naplnění strategií udržitelného rozvoje je jedním ze základních předpokladů meziresortní spolupráce a spolupráce veřejné správy na všech úrovních. Nutná je rovněž spolupráce všech sektorů - orgánů veřejné správy, vědecko-výzkumných a výchovně-vzdělávacích institucí, politických stran, nestátních neziskových organizací, odborných a profesních sdružení, představitelů podnikatelské sféry, veřejnosti a dalších součástí občanské společnosti. Odpovědnost za přechod k udržitelnému rozvoji nesou všechny výše uvedené subjekty, stejně tak jako mají právo podílet se na utváření vize udržitelného rozvoje České republiky.

(3) Koordinaci celé strategie by pak měl zajišťovat ústřední exekutivní orgán, zastřešující všechny tři pilíře trvalé udržitelnosti, tedy pilíř ekonomický, sociální i environmentální. Takovým orgánem je vláda České republiky. Bylo by tedy účelné a logické pověřit koordinací a kontrolou naplňování celé strategie některý z poradních orgánů vlády, jako je Rada pro ekonomickou a sociální soudržnost (RASES), kterou by bylo možno bez problémů přeměnit na Radu vlády pro udržitelný rozvoj.

6.5 Nástroje dosahování cílů v prioritních oblastech

6.5.1 Ekologická daňová reforma

(1) Aby úsilí o udržitelnost zdola a shora mohlo vzájemně rezonovat, je nutno nesnažit se je slaďovat případ od případu, nýbrž podpořit je systémovým řešením. Takovým řešením se dnes jeví především ekologická daňová reforma, která přenese břemeno daňové zátěže na aktivity spojené s vyčerpáváním neobnovitelných zdrojů a se znečišťováním prostředí, a přitom přispěje ke zlevnění práce a k tvorbě nových pracovních příležitostí (tato reforma tudíž předpokládá daňovou neutralitu).

(2) Ve směru ekologické daňové reformy by bylo nutno přesměrovat rovněž dotační politiku, která by neměla zvýhodňovat čerpání neobnovitelných zdrojů a provozování technologií s velkým rizikem zatížení životního prostředí, nýbrž měla by naopak výrazněji než dosud přispívat k rozvoji zdrojů a technologií alternativních, slučitelných s dlouhodobou udržitelností.

(3) Možné negativní dopady ekologické daňové reformy:

Probíhá diskuse o tom, co by reforma znamenala z hlediska výdajů různých typů domácností podle úrovně příjmů. Podle některých by si vyžádala sociální kompenzace u nejchudších domácností.

Vyšší zdanění energií by se muselo diferencovat podle zdroje energie. Zdanění energií z obnovitelných zdrojů by bylo kontraproduktivní.

(4) K zajištění dostatečných finančních zdrojů na odstraňování různých forem poškození životního prostředí bude zapotřebí důsledně vyčíslovat a zpoplatňovat externality plynoucí z jednotlivých forem lidských aktivit majících závažné ekologické dopady. (Například negativní externality především z letecké a silniční formy dopravy jsou, jak lze doložit řadou výzkumů, mnohonásobně vyšší než externality z dopravy železniční. Tyto externality bude nutno internalizovat, tedy promítnout do nákladů těch, kdo je působí. Přínos z toho bude dvojí: jednak se posílí pravidlo, že znečišťovatel platí, jednak to povede k přesunu části dopravy a přepravy do těch forem dopravy, jež plodí negativních externalit - měřeno tunokilometry či osobokilometry - relativně méně.) Právě vyčíslování negativních externalit by se mělo do budoucna stát součástí koncepcí nejen ministerstva dopravy, ale též ministerstva zemědělství a dalších resortů. (Negativní zátěž přírody způsobená zemědělstvím je u našich německých sousedů již vyšší než škodlivé dopady průmyslu.)

(5) Obecně platí, že snaha vyčíslit negativní dopady našich činností na přírodu nemůže vést k důsledné finanční náhradě (tak bohatí nebudeme nikdy), ale má mít především preventivní rozměr: má vést k upuštění od projektů, staveb a činností, u nichž by kompenzace škod byla určitě příliš drahá.

6.5.2 Aktivizace občanské společnosti

(1) Bez iniciativnosti ze strany samotných občanů je pokrok v ochraně životního prostředí do budoucna nepředstavitelný. K aktivizaci občanské společnosti může výrazně přispět větší informovanost a zprůhlednění rozhodovacích procesů. Přijatý zákon o svobodě informací představuje dobrý krok tímto směrem, i když ho zatím efektivně využívají především jen již organizované environmentální skupiny typu Greenpeace, DUHA či Děti Země, kterým usnadnil jejich aktivity. Do obecného povědomí vstoupí možnosti spjaté s tímto zákonem jistě až později a spíše selektivně, v závislosti na výskytu lokálních ekologických problémů.

(2) Připravovaná reorganizace státní správy by mohla být dalším velice významným krokem vedoucím ke zvýšení angažovanosti veřejnosti při ochraně Životního prostředí. V této souvislosti bude velmi důležitý osud samotné reformy.

(3) Je třeba počítat s faktem, že stále není jisté, zda se krajská správa stane pouze orgánem kryjícím a zneprůhledňujícím rozhodování z centra, anebo vytvoří více prostoru pro rozhodování obcí a všech složek občanské společnosti. Současně jde o to, nakolik připravovaná reforma státní správy dokáže potlačit již zmíněné "resortní vidění" ústředních orgánů ve prospěch hlediska územní komplexnosti dané oblasti.

6.5.3 Úsilí o členství v EU

(1) Plné začlenění do Evropské unie bude pro nás znamenat řadu změn s různým dopadem na životní prostředí. Vlády by měly usilovat o to, aby negativních dopadů bylo co nejméně. Především vzhledem ke geografické poloze České republiky bude velmi významné, jakou podobu získají zesílené toky surovin, osob a zboží přes naše území. Přeměna naší země v dopravně manipulační plošinu pro potřeby jiných by zbavila veškeré úvahy o udržitelném vývoji jejich smyslu. Proto bude naprosto klíčové udržet zde funkční síť železnic jakožto nejekologičtější formy dopravy. Bylo by vysoce žádoucí aktivně se zúčastnit například nejnovější francouzské iniciativy v budování jednotné sítě nákladní železniční dopravy. Naproti tomu by bylo záhodno přehodnotit maximalistické koncepce výstavby dálniční sítě v ČR, která by mohla znehodnotit dosavadní ráz krajiny a ve svém důsledku snížit turistickou atraktivnost naší země. Nejde o to zůstat skanzenem, jde o to, aby česká krajina neztratila svůj půvab a svéráz. (V Británii se již uvažuje o redukci dálniční sítě. Mnohem lacinější je nebudovat ji přes optimální míru. Také zde bude nutno rozhodnout, co je vlastně jádrem veřejného zájmu.)

(2) Z hlediska aktivizace ekologicky informované občanské společnosti lze se vstupem do Evropy očekávat komplikace spojené s předpokládanou silnou migrací obyvatelstva. Jde o to, že odchod profesních špiček do ciziny v kombinaci s přílivem nekvalifikovaných pracovních sil může etablování občanské společnosti více či méně zbrzdit. Nelze očekávat vřelý vztah k naší krajině u nově příchozích, nemají-li ho kvalifikovaní, kteří kvůli vyšším ziskům dobrovolně odejdou.

(3) Zřejmé je jen to, že pokud vzroste v následujících letech v důsledku zvýšené migrace výrazněji váha sociálních a etnických konfliktů (vedlejší dopad našeho začleňování do Evropy), budou úvahy o ekologické udržitelnosti patrně odsunuty na sám okraj veřejného a politického dění, jak jsme toho byli svědky z jiných důvodů již v polovině devadesátých let.

7 Následné aktivity implementace

(1) V návaznosti na očekávané výsledky summitu v Johannesburgu budou výše vymezené strategie rozpracovány a konkretizovány do podoby akčních plánů a programů.

(2) Zároveň se předpokládá jejich standardní monitorování a průběžné vyhodnocování a aktualizace. Půjde o proces, který bude úzce navazovat na aproximační proces s Evropskou unií, zejména povinné monitorování a posuzování postupu implementace práva Evropské unie.

7.1 Následné aktivity

(1) Pokrok směřování České republiky k udržitelnému rozvoji bude poměřován indikátory udržitelného rozvoje (viz kapitola 4.5), se zvláštním důrazem na indikátory oddělení křivek ekonomického výkonu a zátěže prostředí (viz přílohu P6). O situaci budou vydávány roční zprávy. Na základě takového monitorování bude tato strategie korigována.

(2) Všechny připravované zásadní rozvojové dokumenty i právní předpisy budou posuzovány z hlediska shody s principy a kritérii udržitelného rozvoje, postupně takto budou vyhodnoceny i platné dokumenty a předpisy.

(3) Klíčovou úlohu bude mít příprava akčního plánu udržitelného rozvoje v České republice s konkrétními úkoly pro státní správu a ostatní skupiny společnosti a pro jeho institucionální zabezpečení (vznik rad pro udržitelný rozvoj, včetně rady vlády, vznik agentury a podobně).

(4) Na tuto strategii budou navazovat další klíčové strategické dokumenty, například pro oblast environmentální a pro oblast sociálního a hospodářského rozvoje, které budou dopracovány jako dlouhodobé dokumenty s návaznými akčními plány. Obdobně budou na úrovni krajů zpracovány regionální Agendy 21 a na úrovni obcí místní Agendy 21 včetně rozvojových plánů.

(5) Do učebních plánů škol, včetně škol vysokých, bude zařazena výchova žáků a studentů k udržitelném rozvoji. Budou vyčleněny finanční prostředky na projekty, které budou přispívat ke směřování České republiky k udržitelnosti, včetně projektů vědeckých a výzkumných.

8 Závěr

(1) Předkládaný dokument shrnuje specifický obsah námětů udržitelného rozvoje České republiky. Na základě analýzy výchozích podmínek v kapitole 4 byly v kapitole 6 zformulovány hlavní strategické cíle udržitelného rozvoje České republiky zahrnující kromě oblasti environmentální i oblast sociální a ekonomickou. Kromě uvedených hlavních strategických cílů byla identifikována řada vhodných průvodních strategií, cílů a střednědobých záměrů, z nichž některé jsou pro dosažení hlavních strategických cílů esenciální.

(2) V omezeném časovém prostoru letošního roku byl tento strategický dokument připraven patnáctičlenným interdisciplinárním týmem bez časové možnosti realizace souběžného široce založeného společenského dialogu. Autoři dokumentu však takový dialog mezi všemi skupinami a vrstvami společnosti následně předpokládají a požadují, protože bez něj a bez politické vůle k přijetí by základní strategické cíle a doporučení této strategie sotva mohly reálně ovlivnit nasměrování české společnosti k udržitelnému rozvoji.

9 Odkazy na zdroje informací

Zde jsou uvedeny v textu citované; využití podkladů a další související odkazy a dokumenty jsou shrnuty v příloze P1.

ANSOFF, I. H. New Corporate Strategy. McGraw-Hill, 1978.

Agenda 21, Příloha II dokumentu “Report of the UN Conference on Environment and Development”, 1992. Česky vydalo MŽP, 1998.

Country Profile of the Czech Republic. Ministry of the Environment of the Czech Republic, 2002

A Sustainable Europe for a Better World: A European Staregy for Sustainable Development. COM, 2001.

DALY, H. E. Steady state economics. Freeman, 1977.

EISENBERG, E. The Ecology of Eden. Alfred A. Knopf, 1998.

FROMM, E. Strach ze svobody. Naše vojsko, 1993.

FROMM, E. Mít nebo být. Naše vojsko, 1994.

GORE, A. Země na misce vah. Argo, 2000.

HARDIN, G. The tragedy of Commons. Science, 1968, číslo 168.

HAWKEN, P. - LOVINS, A. B. - LOVINS, L.H. Natural Capitalism. The Next Industrial Revolution, 1999.

Human Development Report. UNDP, 2001.

Indicators of Sustainable Development, Guidelines and Methodologies, 2002

KELLER, J. Ekologická udržitelnost rozvoje a její význam pro národní vizi, materiál pro vládu ČR, 2001.

KRUPIČKA Jiří. Flagelantská civilizace, Hynek, Praha 1999

LUTZ, M.A., LUX, K. Humanistic Economics, The New Challenge, The Bootstrap Press, 1988

MARSHALL A. Principles of Economics, Macmillan, London, 1890

MOLDAN (ed.). Národní strategie udržitelného rozvoje ČR, návrh. Praha, 2001,

Návrh národnej stratégie trvalo udržateľného rozvoja, Slovenská republika, Bratislava, 2002

NAYLOR, R.L. Energy and Resource Constraints on Intensive Agricultural Production. Ann. Rev. En. Envt. 1996, 21, s. 99-123.

OECD Environmental Indicators, 2001, Towards Sustainable Development, OECD, Paris, 2001

OECD Environmental Performance Review, Czech Republic, OECD, Paris, 1999,

OECD Forum 2001, Sustainable Development and the New Economy, Forum Highligths, OECD Observer Supplement, OECDE, Paris, 2001

PARIKH, J. et al.(1991), Consumption Patterns: The Driving Force of Environmental Stress, IGIDR prepared for the UN Conference on Environment and Development (UNCED), IGIDR Monograph. People and Ecosystems: The Fraying Web of Life, World Resources Institute, 2000

PIGOU A.C. The economics of Welfare, 3rd. ed., Macmillan, London, 1929

POTŮČEK, M. a kol., Průvodce krajinou priorit pro českou republiku, Centrum pro sociální a ekonomické strategie UK, Praha 2002

SEJÁK, J. Ekonomické hodnocení ekologických funkcí území, viz http://gis.ceu.cz/cmapa.

SEJÁK, J. Ekonomické souvislosti ochrany životního prostředí, studie pro MŽP 1995

SCHEER, H. Sluneční strategie, Politika bez alternativy. Nová Země 1999, 284 s.

SCHUMACHER, E.F. Malé je milé, aneb ekonomie, která by počítala i s člověkem, nakl. Doplněk Brno 2000

State of the World 2002, Special World Summit Edition, The World Watch Institute, W. Norton, New York 2002 (FLAVIN, C.,FRENCH, H., GARDNER, G. Eds.)

Střednědobé koncepce sociálního a ekonomického rozvoje ČR

Státní politika životního prostředí České republiky, MŽP, Praha 2001

STEAD, W.E., STEAD, J.G. Management pro malou planetu, GplusG, 1998

VANEK, J. (2002) Komparativní systémy, destruktivní obchod a spravedlnost rozdělování ve světě (v tisku v časopise Politická ekonomie).

VANEK, J., VANEK, F. Socioekonomické systémy a ekologie, Ekologické aspekty podnikání, č. 1, 2002

VAVROUŠEK, J., Lidské hodnoty a společnost v pohybu, únor 1994

VAVROUŠEK, J., Searching for Human Values Compatible with the Sustainable Ways of Living, in: The World Perceived by the Heart of Europe, Palacký University Press, Bratislava, Olomouc, 2000,

WILSON, E.O. Konsilience, jednota vědění: O nezbytnosti sjednocení přírodních a humanitních věd, nakl. Lidové noviny, 1999

World Resources 2000-2001, World Resource Institute, 2002

ŽÁK, M., kol.: Velká ekonomická encyklopedie, Linde Praha, 1999

WEIZSÄCKER, E.,U., von LOVINS, A.,B., LOVINSOVÁ L.,H.: Faktor 4, Ministerstvo životního prostředí ČR, Praha, 1996

WEIZSÄCKER, E.,U., von, JESINGHAUS, J. Ekologická daňová reforma, Ústav pro klima, energii a životní prostředí, Wuppertal, 1992

Ekologická daň - slepá ulička, nebo královská cesta?, Deutsches Institut fur Wirtschaftsforschung, 1994

ALTNER, G., DÜRR, H.P., MICHELSEN, G, NITSCH, J. /Gruppe Energie 2010/ : Zukünftige Energiepolitik, Economica Verlag, Bonn, 1995;

ŠAFAŘÍK, M.: Metodika ekonomické podpory obnovitelných zdrojů energie v souladu s principy udržitelného rozvoje, disertační práce, Česká zemědělská univerzita v Praze, 2001

GRAVITIS, J. Proc. Workshop.on Targetting Zero Emissions for the Utilization of Renewable Resources (Biorefinery, Chemical Risk Reduction, Lignocellulosics Economy), Tokyo, Japan, June 10, 1998. Publ. 1999,

Zpracoval Český ekologický ústav s autorským týmem: Ing. Ivan Dejmal, Prof. PhDr. Jan Keller, CSc., Ing. Jaromír Kovář, Ing. Igor Míchal, CSc., PhDr. Alena Reitschmiedová, Ing. Arch. Martin Říha, JUDr. Petr Petržílek, PhD., Ing. Josef Seják, CSc., Ing. Miroslav Šafařík, PhD., promov. biolog Pavel Šremer, Ing. Václav Vacek, CSc.,

za přispění: RNDr. J. Bendl, CSc., RNDr. M. Čihař, CSc., Mgr. B. Kufnerová, Mgr. J. Kufnerová, RNDr. L. Miko, PhD., RNDr. P. Piskač, Mgr. E. Strejčková, Ing. Z. Svěrčinová, Ing. J. Zeman, CSc.

Přílohy